Rodina je pro mnoho lidí tím nejdůležitějším, domovem a zázemím a místem bezpečí. Ale každý ji vnímá jinak. Někdo dá na názory členů rodiny, nechá se ovlivnit, protože jsou pro něj jejich názory důležité. Jiný to zas tak nebere a řekne rodině svůj názor a jde klidně i proti jejich přání. Umí rodinu odstřihnout, i když je rodina jen jedna. Co je správně a jak to vlastně celé uchopit? A co když vaše rodina nepřijala vašeho partnera?
Paní Alexandra (45 let) se s manželem potkali celkem pozdě. Před dvanácti lety spolu začali randit, vzali se a pak odjeli do zahraničí, kde získali zkušenosti, cestovali a chtěli si vydělat na život v Česku. Před třemi lety se vrátili, koupili si dům a usadili se. Jejich děti mluví anglicky stejně dobře jako česky, což vnímají rodiče jako výhodu pro jejich budoucnost. Paní Alexandra vnímá jen jednu jedinou vadu na její skvělé rodině. A tou je nenávist, která pramení z rodiny jejího manžela. A ta je opravdu nepřehlédnutelná.
Život v zahraničí
Vždycky jsem chtěla žít dlouhodobě v zahraničí, abych mohla načerpat zkušenosti. Od školy jsem o prázdninách vždycky brigádničila venku - farmy, hotely, animátorské programy. Pilovala jsem angličtinu a věděla jsem, že jakmile naberu zkušenosti v první práci v Česku, odjedu. Dostudovala jsem, odjela na rok jako au-pair a pak se vrátila. Našla si práci a už plánovala, kam odjedu na delší dobu. Ve hře byla Malta, Anglie nebo Španělsko. Jenže jsem potkala Radka. Svého manžela. Překvapilo mě, že chtěl také na pár let odjet do zahraničí a zkusit si to. Randili jsme a plánovali, kde budeme chvíli žít. Volba padla na Maltu. Já jsem se chytla jako HR v hotelovém komplexu a manžel jako IT. Cestovali jsme, pracovali a šetřili - na svatbu, rodinu, domov. Domů jsme jezdili často, měli jsme svatbu, narodily se tady obě naše děti.
Když jsme se vrátili, měli jsme dům a finance do začátku. Vše se zdálo ideální. Jenže rodina mého manžela mě nesnáší. Vlastně to tak bylo asi vždycky, ale když jste v Česku asi šest týdnů do roka, nevidíte to nebo možná neřešíte. Jenže teď není úniku. Myslím si, že jim vadí, že jsem jim syna „odvedla“ do zahraničí na pár let, přitom, jak říkám, sám to chtěl a v životě mimo naši zemi jsme se shodli. Vlastně to bylo i to, co pomohlo při našem seznámení. Já mám ale pocit, že zejména jeho matka mě nesnáší, protože neměla syna nablízku a proto, že žijeme jinak.
Chodíme k nim na návštěvu, oni chodí k nám a otevřené nepřátelství mi dávají najevo. Švagrová pomlouvá mé jídlo, můj styl úklidu, minimalismus, který jsme si ze zahraničí dovezli. Když řeknu cokoliv, ona to vidí jinak. Tchyně neustále syna a děti krmí českou kuchyní, protože jsou moc hubení, protože já vařím blafy. Přitom když dávám své rodině na výběr, jestli mám uvařit třeba svíčkovou nebo paelu, vyberou si paelu, protože svíčková je moc těžká. Ze zahraničí jsme prostě zvyklí na lehčí jídla. Jenže to ona nepochopí a tak se nejednou stalo, že to dětem nesedlo, zvracely a manžel hledal prášky na žaludek. Už nevím, jak s jeho rodinou komunikovat. Nebaví mě, když k nám přijdou a neustále mají tisíc připomínek. Když někoho nemám rád, nechodím k němu a je to!
Doporučujeme
reklama
Nejlepší odpověď na situací paní Alexandry má Amira Lyric
Pochopit „proč“ je jako nasadit si detektivní čepici Sherlocka Holmese. Místo unáhlených závěrů si udělejte čas na prozkoumání hlavních příčin nesouhlasu manželovy rodiny. Lidé jsou složité bytosti a jejich chování často pramení z mnoha faktorů. Začněte pozorováním vzorců v jejich chování. Je to opakující se téma, nebo jen jednorázové reptání? Možná jsou ve hře kulturní rozdíly, nebo možná chrání svou rodinnou dynamiku. Místo eskalace situace se rozhodněte pro diplomatickou odpověď.
Pokud vaše švagrová kritizuje vaše kuchařské dovednosti, nepouštějte se do hádek. Je to zbytečné. Otevřená komunikace s partnerem je základem pro zvládnutí těchto problémů s jeho rodinou. Není to jen o sdílení svých pocitů; jde o podporu jednotné fronty proti vnějším tlakům, v tomto případě je jedno, že je to jeho rodina. Posaďte se se svým partnerem a otevřeně proberte své zkušenosti. Povzbuďte ho, aby se s vámi podělil o svůj pohled na chování jeho rodiny. Zná ji přece jen lépe než vy a možná vám vysvětlí, co jim na vás vadí. Nejdůležitější je, aby dokázal v případě potřeby do problému vstoupit a postavil se na vaši stranu.Toto není hra na obviňování, ale příležitost k lepšímu pochopení.
