„Moje dcera vydržuje partnera, který ji jen využívá,“ svěřuje se Valerie

Paní Valerie (66) má velký strach o svou dceru Elišku. Ta žije už tři roky s mužem, kterého miluje, ale podle maminky jde o jednostranný vztah. On už dva roky nepracuje, stále hledá „odpovídající práci“, ale mezitím žije z Eliščiny výplaty. Valerie má obavy, že její dcera skončí zničená a finančně vyčerpaná, ale neví, jak jí otevřít oči.

Moje dcera vydržuje partnera, který ji využívá

Myslela jsem si, že největší starosti už mám za sebou. Ale teď mě trápí moje dcera Eliška. Je jí šestatřicet let a už tři roky žije s partnerem, kterého považuje za svou životní lásku. Vidí v něm toho, se kterým bude mít dítě, rodinu, vezme si ho. Jenže já to vidím jinak. První rok byl jiný. Chodil do práce, snažil se. Ale už dva roky je doma. Říká, že nemůže najít odpovídající zaměstnání, že je pro něj těžké pracovat v oboru, kde má své zkušenosti. Jenže mezitím všechno táhne moje dcera.

Platí nájem, účty, nákupy. On se tváří, že hledá, ale já ho vídám hlavně sedět u počítače nebo v hospodě. Dcera ho miluje a nechce vidět realitu. Eliška je hodná duše. Vždycky byla taková, obětavá, citlivá, ochotná pomoct. A já mám pocit, že právě proto se nechává využívat. Říkám jí: „Holčičko, přemýšlej, jestli je tohle partnerství.“ Ona jen kroutí hlavou, že ho miluje a že to není lehké. Bojím se, že jednou otevře oči, až bude pozdě.

Vidím, že ji jen využívá

On se na ní veze. Když přijde domů, jídlo je hotové, všechno zaplacené. Vypadá to, jako by to považoval za samozřejmost. Nikdy jsem neslyšela, že by ji poděkoval. A už vůbec ne, že by se snažil o změnu. Jen hledá výmluvy. „Vždyť se snažím,“ říká, ale já mu nevěřím. Bojím se, jak jí to říct. Nechci, aby moje dcera trpěla. Nechci jí rozkazovat, je dospělá. Ale jako správná máma mám strach. Nechci, aby za pár let zjistila, že ztratila nejlepší roky života s někým, kdo ji jen využíval.

Zatím mě Eliška neposlouchá. Říká, že přeháním, že nerozumím. Jenže já vidím, co se děje. A bolí mě to. Jak mám mluvit se svou dcerou, aby mě slyšela? Jak jí vysvětlit, že láska není o tom, že jeden dře a druhý jen bere? Jak jí pomoci, aniž bych ji od sebe odehnala? Můj největší strach je, že jednou bude Eliška zklamaná a já budu litovat, že jsem nenašla správná slova, abych jí otevřela oči včas.

K situaci paní Valerie se vyjadřuje psycholog Karel Paroubek

„Víte, rozumím vaší bolesti. Je těžké dívat se na vlastní dceru a mít pocit, že ji její partner jen využívá. A jak poznáte, že je vaše dcera skutečně v toxickém vztahu? Můžete si všimnout, že je neustále kritizovaná, že na ni partner chrlí ,měla bys‘ a ,musíš‘, že ji zpochybňuje, izoluje od vás nebo od přátel, ponižuje ji, anebo že ztrácí možnost rozhodovat sama za sebe. Takové manipulace ji postupně nutí ,zmenšovat se‘, aby ten vztah udržela. Toxicita ve vztahu má vždycky nerovnováhu, jeden ovládá a druhý ustupuje. Vy vidíte její krásné vlastnosti a jeho negativní chování, ale ona je často natolik vtažená, že vnímá jen to, že ho potřebuje. A vaše kritika jí v tu chvíli může znít spíš jako útok než jako podaná ruka. Pokud máte podezření, že vaše dospělé dítě je ve škodlivém vztahu, může být jeho naslouchání účinnější než dramatický pokus o záchranu. Když dospělému dítěti říkáte, co má a nemá dělat, může to vyvolat opačný efekt - zůstává v takovém vztahu dál, protože nechce slyšet, že je jeho rozhodnutí špatné.

Takové vztahy bývají obvykle toxické, ať už jde o to, že jeden z partnerů táhne celou domácnost nebo o jiný problém. Toxické vztahy jsou ze své podstaty nerovné: jeden partner dominuje a druhý se přizpůsobuje. Pokud je váš syn nebo dcera v toxickém vztahu, možná uvidíte skvělé vlastnosti dítěte, které jste vychovali (a negativní vlastnosti jeho/jejího partnera), ale oni sami mohou vnímat jen to, že svého partnera potřebují, a vaše kritiku odmítat. Proč je to tak? Protože toxické vztahy se chovají podobně jako závislosti. Odebírají člověku sebevědomí i možnost svobodného rozhodování. A bohužel se to může přelít i do otevřeného zneužívání, finančního, digitálního, verbálního, fyzického i sexuálního.

Je přirozené, že ve vás vzniká strach, hněv i soudy. Ale pokud chcete dceři opravdu pomoci, nejúčinnější je udržet si s ní blízký vztah a pomoci jí najít podporu mimo partnera – ať už mezi přáteli, rodinou nebo u odborníka. Pokud toxicity přibývá, často přeroste v týrání. A když se to stane, začnou se objevovat i vedlejší signály: poruchy příjmu potravy, deprese, izolace, pití, zapomnětlivost. Jindy si všimnete náhlých změn nálad, smutku, ztráty zájmů, problémů v práci. Jak se to vaší dceři mohlo stát? Když má člověk za sebou depresi, zkušenost s násilím v rodině, nebo se pohybuje ve skupině, kde je běžné patriarchální či homofobní chování, je mnohem zranitelnější. A někdy k tomu přistupují i určité povahové rysy, třeba vyhýbavost nebo sebedestruktivní tendence. To ale neznamená, že je slabá. Znamená to jen, že se ocitla v pasti, z níž sama těžko vidí cestu ven. A proto vás potřebuje – ne jako soudce, ale jako pevný a bezpečný bod, kam se může vrátit. Promluvte si s dcerou a řekněte jí o vašich obavách. Pomalu, ale jistě."

Jak má paní Valerie nejlépe situaci řešit? Dát dceři najevo, že dělá špatné rozhodnutí a vydržuje si doma někoho, kdo ji jen využívá? Nebo situaci neřešit a mlčet? Co byste dělali vy? Přečtěte si také příběh paní Marcely, kterou manžel zavlekl do dluhů a ona o ničem nevěděla.