“Máma mě v osmi letech poslala k babičce. Teď mě prosí, abych ji vzala k sobě,” neví si rady Daniela

Paní Daniela (38 let) neměla moc pozitivní dětství. Její máma ji nevychovávala, neměla pro ni vlídné slovo. Dost pila. Pak si našla nového partnera, takže dcera musela stranou. Poslala jí k babičce natrvalo, protože ona přece má právo žít. Paní Daniela tak žila až do své dospělosti u babičky, která však nebyla typickou babičkou. Byla velmi přísná, možná i proto, že nechtěla, aby Daniela dopadla jako její dcera. Nyní se však matka paní Daniely snaží dostat znovu nalezené dceři zpět  do života.

Máma mě v osmi letech poslala k babičce

Když jsem měla osm let, máma mi jednoho dne oznámila, že pojedu na „prázdniny“ k babičce. Bylo to zvláštní, protože tyhle „prázdniny“ začaly uprostřed školního roku. Tenkrát jsem tomu nerozuměla. Teprve po letech jsem pochopila, že to nebyly prázdniny, ale vyhnanství. Mámin nový přítel mě prostě neměl rád. „Potřebuji klid, ty jsi už velká,“ řekla mi. Pamatuju si, jak stála ve dveřích s cigaretou v ruce a říkala, že má nárok na klid. Že má nárok na lásku. Věřila jsem jí. Děti chtějí věřit svým rodičům. Tak jsem si sbalila oblíbeného plyšáka, pár věcí do tašky a odjela k babičce.

Babička nebyla něžná a vlídná. Vůbec nebyla jako ta z pohádek. Byla spravedlivá, mámu nepomlouvala, ale viděla jsem později, že nesouhlasí s tím, že se mě zbavila. U babičky bylo všechno podle řádu. Vstávat v šest, postel ustlaná, žádné zbytečné řeči. Nikdy mě neobjala, ale taky mě nikdy nezradila. Nepila, nekřičela, držela slovo. Dnes už vím, že mi dala víc jistoty než moje vlastní máma.

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka rozeštvala celou rodinu. Teď je sama a stěžuje si,” píše paní Ludmila

Mám vlastní život

Mám byt, práci, dvě děti, které miluji, spokojený život. Snažím se být jiná máma, než jakou jsem měla já. Občas se mi to nedaří, ale vždycky se snažím mluvit, obejmout, vyslechnout. Máma se mi ztratila ze života, viděly jsme se jen párkrát. Nikdy jsem po tom příliš netoužila. Doby, kdy jsem ji v dětství u babičky vyhlížela z okna a doufala, že přijede, dávno pominuly. Vždycky byla trochu připitá, s řečmi o tom, že život není fér. Takovou mámu mám v životě chtít?

Vrátila se. Teď mě prosí, abych ji vzala k sobě

Bylo to obyčejné úterý. Otevřela jsem a tam stála ona. Zchátralá, se dvěma taškami a očima plnýma zoufalství. „Vyhodil mě,“ řekla bez pozdravu. „Nemám kam jít. Pomoz mi.“ Nevěděla jsem, co říct. Chtělo se mi řvát, ať jde. Bylo to, jako by se minulost vrátila a chtěla po mně splacení dluhu. Jenže já jí nic nedlužím. Možná jen odpustit – ale ne nutně ji vzít k sobě. Řekla jsem jí, že jí pomůžu najít azyl, že se pokusím domluvit něco s městem. Rozplakala se. Cítím lítost, ale ne vinu. Vím, že bych měla mít soucit. Ale ve mně je jen únava a vzdálený smutek. Ten, který bolí, ale neublíží. Možná je to přesně to, co zbyde, když se člověk naučí přežít bez lásky.

Mohlo by se vám líbit

„Můj manžel je maminčin mazánek. Bydlíme spolu a já se cítím jako ta druhá,“ stěžuje si Ida

K situaci paní Daniely se vyjadřuje koučka Kamila Kopecká

Není nic horšího, než když matka opustí své dítě. A to z jakéhokoli důvodu. Mateřské opuštění je jedním z tabu a všechny jeho podoby jsou škodlivé a stávají se ničivějšími, jakmile opuštění nabývá doslovnějších podob. Mateřské opuštění vyvolává záplavu emocí, a to vždy, i při pouhé zmínce. Některé názory jsou protichůdné, protože i důvody opuštění mohou být odlišné. Třeba když se matka nemůže o své dítě postarat. Některé emoce, které se později objeví, když chcete vědět, kdo vaše matka je, nebo proč to udělala, jsou smíchané s bolestí a touhou. Často se objevuje vztek a hněv, spolu s vinou a studem. Na všechny tyto emoce máte, paní Danielo, právo! Vy jste vyrostla bez maminky a jakkoli vám babička byla oporou a vzorem, mateřská láska je nenahraditelná. 

Být vychováván emocionálně zanedbávající matkou nebo matkou, která vás jednoduše ignoruje, neposkytuje žádný základ pro sebevědomí. Toto prostředí je úrodnou půdou pro internalizaci myšlenky, že její opuštění vás, coby dítěte, je nějakým způsobem „ospravedlnitelné“. Mnoho lidí si to dokonce klade za vinu s tím, že nebyly hodné děti. Nebo že je to „vaše chyba“. Ale vždy je tu ta skutečnost, že vaše matka se rozhodla vás opustit. V tu chvíli pro ni byly důležitější věci, než její vlastní dítě. Opuštění svého dítěte kvůli muži nebo závislostem je neomluvitelné. Musím sama přiznat, že mám velmi niterní reakce na tyto ženy, které se jednoho rána probudí a rozhodnou se, že tohle není to, co chtěly, a nechají své dítě nebo děti doma.

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka mě celý život ponižovala a kritizovala, teď jsem si všimla, že to začínám dělat i já svým dětem,” je v šoku paní Žaneta. Nikdy nechtěla být jako její máma

Nyní vás matka prosí o odpuštění. Pro vás je to cizí žena, byť vás porodila. Je jen na vás, jak se rozhodnete. Rozhodněte se ale tak, jak je to nejlepší pro vás a vaši rodinu. Nic nikomu nedlužíte. Vyhledejte pomoc, zkonzultujte situaci s vašimi blízkými. Nemusíte nic. Pokud se však přece jen vaši matce rozhodnete podat pomocnou ruku ve svízelné situaci, radila bych začít pomalu. Jak říkáte, najděte ji azyl někde blízko vás a zkuste se s ni postupně začít vídat. Až ji poznáte, zjistíte, co chcete. Přeji vám i vaší rodině hodně sil.

Udělala paní Daniela správně? Její matka jí poslala k babičce, protože se nechtěla starat, chtěla mít klid. Nyní chce pomoc. Má na to právo? Co byste dělali vy? Přečtěte si také dopis paní Simony, která prosí své sourozence, aby se nehádali kvůli majetku.

Galerie: “Máma mě v osmi letech poslala k babičce. Teď mě prosí, abych ji vzala k sobě,” neví si rady Daniela

3 fotky 4 fotky