“Moje máma žije skrz mně, manipuluje mnou a já se dusím,” potřebuje se od matky oprostit Iveta

Iveta (43) má starostlivou mámu. Tedy tak to viděla v dětství. Všichni jí říkali, že její maminka je ta nejlepší, že ji velmi miluje a pečuje o ni. Jenže postupem času se z lásky stalo pouto. Takové, které utahuje a brání vlastnímu životu. Paní Iveta nemůže dýchat, protože každé rozhodnutí hodnotí, ovlivňuje a opravuje. Má pocit, že dceřin život je vlastně její druhý pokus jak žít lépe.

Moje máma žije skrz mě, manipuluje mnou a já se dusím

Celý život mě vedla – ale nikdy mě nenechala jít. Ve skutečnosti jsem uvězněná. Vlastní matkou. Od dětství jsem byla „ta slušná holčička“. Máma se tím vždycky pyšnila. Zatímco jiné děti běhaly venku, já jsem seděla doma, četla, učila se, pomáhala. Ty jsi moje pýcha, říkávala. A já se snažila být taková, jakou mě chtěla mít. Jenže to neskončilo ani v dospělosti. Když jsem si našla práci, měla na to názor. Když jsem potkala přítele, hned mi řekla, že pro mě není dost dobrý. Když jsem se vdala, zlobila se, že jsem se od ní odtrhla. A když se mi narodila moje dcera, měla pocit, že konečně dostala druhou šanci – skrz mě i skrz ni. Zpočátku jsem to brala jako starost. Chtěla mi pomoci, pečovat o mě, bála se. Jenže čím jsem starší, tím víc cítím, že se dusím. Že můj život není můj. Všechno dělá z lásky – a přitom mě ovládá a manipuluje se mnou tak, jak sama potřebuje. Přišla jsem na to v podstatě nedávno, pojmenovala jsem to nahlas.

Když jsem si našla práci, měla na to názor. Když jsem potkala přítele, hned mi řekla, že pro mě není dost dobrý. Když jsem se vdala, zlobila se, že jsem se od ní odtrhla. A když se mi narodila moje dcera, měla pocit, že konečně dostala druhou šanci, skrz mě i skrz ni. Zpočátku jsem to brala jako starost. Chtěla mi pomoci, pečovat o mě, bála se. Jenže čím jsem starší, tím víc cítím, že se dusím. Že můj život není můj. Všechno dělá z lásky, a přitom mě ovládá a manipuluje se mnou tak, jak sama potřebuje. Přišla jsem na to v podstatě nedávno, pojmenovala jsem to nahlas.

Manipuluje se mnou

Máma mi každý den volá. Ne aby se jen zeptala, jak se mám, ale aby mi řekla, co mám dělat. Neber si to tričko, nesluší ti. Ta tvoje malá je moc hubená, dáváš jí vůbec jíst? Já bych ti s tím tvým manželem něco poradila, on tě neposlouchá, viď? Když se ozvu, že už jsem dospělá žena, urazí se. Já ti přece jen chci pomoct, řekne smutným hlasem. Dělám to z lásky, ale pokud o moje rady nestojíš, nebudu se vnucovat. Umřu tady sama, opuštěná. A já se zase cítím provinile. Protože kdo by chtěl zraňovat vlastní mámu?

Ale ta láska má háčky. Když něco udělám po svém, následuje mlčení, výčitky nebo slzy. Kdybys mě měla aspoň trochu ráda, poslechla bys mě, říká. A já? Já zůstávám mezi vinou a vztekem. Začínám chápat, že musím uniknout. Trvalo mi roky, než jsem pochopila, že to není starost, ale kontrola. Že za větami o lásce se skrývá manipulace. Že mě nechce podpořit, ale vlastnit. Můj terapeut mi jednou řekl: Vaše máma vás možná miluje, ale neumí vás nechat žít. Musíte se naučit postavit hranice. Jenže jak se postavit člověku, který vám dal život? Jak říct ne ženě, která brečí pokaždé, když se snažím být sama sebou?

K situaci paní Ivety se vyjadřuje koučka Eva Horská

Iveto, to, co popisujete, není „starost“, ale kontrola, která má kořeny v úzkosti a potřebě vaší maminky udržet si nad vámi moc. Je důležité pochopit, že její chování vypovídá víc o ní než o vás – o její neschopnosti zvládat vlastní emoce a nejistotu. Když vás manipuluje výčitkami nebo urážkami, nejde o lásku, ale o snahu zajistit si vaši pozornost za každou cenu. Takové vztahy bývají vyčerpávající, protože člověk má neustále pocit viny a zodpovědnosti za pocity druhého. Vaším úkolem ale není „napravovat“ mámu. Vaším úkolem je chránit sebe a svou dceru.

Vztah rodič-dítě je nutně hierarchický. S přechodem do dospělosti je přirozené a zdravé, že se tato dynamika mění. Tato změna, jak ví každé dospělé dítě, může být nepříjemná. Lidé se mohou cítit zaseknutí mezi projevováním úcty ke všemu, co pro ně jejich rodiče udělali, a pocitem povinnosti dělat to, co jim říkají. Pokud máte rodiče, kteří se do vašich vztahů příliš zapojují, je moudré zavést určité hranice ohledně toho, co jim říkáte a koho si s sebou berete. Zkuste tyto hranice nastavovat postupně, i když to bude zpočátku bolet. Manipulátor totiž nikdy nepřestane dobrovolně, přestane, až když pochopí, že jeho taktiky nefungují. Můžete například zkrátit telefonáty, nereagovat okamžitě, přestat se obhajovat. A hlavně: nezpochybňujte své pocity, když se po rozhovoru cítíte vyčerpaně nebo provinile. To není slabost, ale přirozená reakce na citové vydírání. Věřte, že chránit sebe není sobectví, ale je to způsob, jak ochránit i svou dceru před stejným vzorcem.

Jak se má paní Iveta vymanit z manipulativního vztahu se svou matkou? Potřebuje dýchat a žít vlastní život, ale její matka ji dusí. Jak z toho ven? Přečtěte si také příběh paní Venduly, která je šokovaná tím, že její manžel chce najednou svobodu.