Zázračné pilulky na věčné mládí neexistují, ale existují místa na světě, kde se lidé běžně dožívají sta let v dobré kondici – plejou zahrady, jezdí na kole, chodí na dlouhé procházky. Cestovatel Dan Buettner, který desítky let mapoval takzvané modré zóny ve spolupráci s National Geographic, zjistil, že jejich obyvatele nespojuje nic zázračného, ale několik návyků.
Na délku lidského života má genetika vliv jen z pětadvaceti procent, zbytek rozhoduje životní styl. Ukazuje to i obyčejná statistika: v roce 1900 se Američané dožívali v průměru 47 let, dítě narozené v roce 2022 už může počítat s 77,5 lety. Jenže nejde jen o roky navíc, ale hlavně o roky, kdy člověk ještě zvládne sám nakoupit nebo si pohrát s vnoučaty. Přesně to spojuje stoleté obyvatele japonské Okinawy, italské Sardinie, kostarického poloostrova Nicoya i kalifornského Loma Linda.
Talíř plný rostlin, ne luxusu
Prvním společným jmenovatelem je strava. Lidé, kteří jedí hodně zeleniny, ovoce, ořechů, celozrnných obilovin, luštěnin a ryb a jen minimum masa, tedy rostlinnou verzi středomořské stravy, mají nižší riziko předčasného úmrtí. V modrých zónách navíc tvoří přes 90 procent jídelníčku právě rostlinné sacharidy. Luštěniny, celozrnné obiloviny a zelenina jsou základem každého jídla, ne přílohou. Na Okinawě se navíc dodržuje zvyk zvaný hara hachi bu, tedy přestat jíst, jakmile je žaludek plný z osmdesáti procent, ne úplně.
Fyzická aktivita hraje důležitou roli, přestože v modrých zónách nemá nic společného s permanentkou do fitness centra. Stačí přitom aspoň 150 minut týdně mírné aktivity nebo 75 minut intenzivnějšího pohybu a dvakrát týdně trochu posilování.Chůze, práce na zahradě nebo úklid se počítají stejně jako běhání či plavání.
Přesně takhle to funguje i u stoletých: na Okinawě se běžně sedí a vstává přímo z podlahy, díky čemuž století lidé denně dřepují, aniž by to považovali za cvičení. Buettner popisuje 104letou ženu, se kterou strávil dva dny a která se za tu dobu od podlahy zvedla celkem třicetkrát. Na Sardinii jsou zase vícepatrové domy, takže obyvatelé denně vyšlapou desítky schodů, a podobně je to i se zahradou – musejí plít, zalévat a sklízet plody skoro každý den, takže tělo je v pohybu bez jediné činky.
S kým trávíte čas, možná rozhoduje víc než jídelníček
S dlouhověkostí možná ještě víc než strava souvisí to, s kým člověk tráví čas. Lidé, kteří se pravidelně vídají s ostatními, žijí podle všeho výrazně déle. Na Okinawě to zajišťují takzvané moai – malé skupiny sousedů, které se navzájem podporují od dětství až do stáří.
Na kostarickém poloostrově Nicoya žije stoletá žena jménem Panchita: každý den za ní na kole dojíždí její pětaosmdesátiletý syn s dětmi nakrmit slepice, a ona jim na oplátku uvaří fazole s rýží. V kalifornském Loma Linda drží podobně pohromadě komunita kolem církve adventistů sedmého dne, jejíž členové spolu chodí do přírody a pořádají společné hostiny.
Nejméně hmatatelný, ale možná nejsilnější faktor je to, co se odehrává v hlavě. Optimismus podle všeho souvisí s delším životem u žen a s lepším emočním zdravím u starších mužů – pozitivní naladění tedy zřejmě není jen příjemná vlastnost. Podobně funguje pocit smyslu, kterému Okinawané říkají ikigai a který dokáže prodloužit život až o sedm let; lidí s jasným smyslem svého počínání umírají méně často na mrtvici či srdeční choroby.
Ke klidu přispívá i odpočinek uprostřed dne: na řeckém ostrově Ikaria, kde se kvůli horku chodí spát pozdě, si lidé odpoledne pravidelně zdřímnou, a podle Buettnera dokáže i dvacetiminutová siesta nahradit hodinu spánku. Pozornost si zaslouží i noční spánek samotný. Doporučovaných sedm až devět hodin souvisí se zdravím srdce, plic i imunity, a pitný režim: dobře hydratovaní lidé mají méně chronických onemocnění a v průměru žijí déle. Přes všechny detaily ale žádná z těchto komunit nemá jeden zázračný recept. Lidé v modrých zónách totiž nepřemýšlejí o svém zdraví ani o dietě. Prostě jen žijí svůj život.
