Společná domácnost byla celá desetiletí považována za jediný legitimní důkaz, že to spolu dva lidé myslí vážně. Časy se ale mění a mezi padesátníky začínají platit úplně nová pravidla. Stále více zralých žen sice touží po hluboké lásce, blízkosti a spolehlivém partnerovi, ale odmítají roli domácí hospodyně. Nový trend vysvětlí psycholožka.
Dita (54) prošla před osmi lety vyčerpávajícím rozvodem. Trvalo jí nějakou dobu, než se postavila na vlastní nohy, ale nakonec si ve svém bytě vytvořila dokonalé útočiště podle vlastních představ. Když potkala svého současného partnera, nehledala jen tak někoho pro pobavení. Okamžitě si padli do noty, spojoval je stejný humor, zájmy i životní plány. Po dvou letech harmonického vztahu přišla z partnerovy strany zásadní otázka. Navrhl, že pustí svůj nájem a přestěhuje se k ní.
„Milujeme se, ale odmítla jsem s ním bydlet.“
„Když s tím přišel, krve by se ve mně nedořezal. Miluju ho, je to skvělý chlap, ale v tu chvíli mi došlo, že už nejsem schopná ani ochotná dělat v životě kompromisy a chci si hlídat svůj vlastní prostor,“ popsala nám Dita své tehdejší pocity. „Celá desetiletí jsem byla hlavou rodiny, starala se o děti, vařila, uklízela a vše přizpůsobovala manželovi. Po padesátce jsem si konečně zvykla na to, že mám doma svůj klid kdykoliv to potřebuji. Představa, že znovu budu prát něčí košile, vařit teplé večeře na šestou a věčně se domlouvat, co kdo nakoupí, mě vyloženě vyděsila. Řekla jsem mu na rovinu, že chci být jeho partnerka, ale chci žít sama.“
„Partner nejprve nevěděl jak reagovat, na takovou odpověď nebyl připravený,“ pokračuje Dita. Chvíli mu trvalo, než zpracoval zklamání a pochopil, že Dita neodmítá jeho jako muže, ale brání se každodennímu soužití. Nakonec přistoupil na její podmínku a dnes oba přiznávají, že to bylo nejlepší rozhodnutí, jaké mohli udělat. Scházejí se, jak jim to vyhovuje, vyrážejí na prodloužené víkendy, plánují společné dovolené, chodí do divadla a na večeře.
„V našem vztahu se neobjevila žádná domácí ponorka. Neřešíme, kdo vyklidí myčku, vynese koš nebo proč jsou zase rozházené ponožky v koupelně. Když jsme spolu, veškerý čas a pozornost věnujeme jen jeden druhému,“ pochvaluje si Dita. Na každou schůzku se oba těší a nehrozí, že jeden druhému zevšední. A to i přesto, že ze strany rodiny a známých naráží na nepochopení. Dita ale ví své. Společná adresa v občance podle ní ještě z nikoho milujícího partnera neudělala.
Proč ženy odmítají sdílet s partnerem domácnost, vysvětluje psycholožka Sasha Roseneil
Případů, jako je ten Ditin, v posledních letech přibývá. Odborný termín Living Apart Together popisuje páry, které spolu udržují dlouhodobý intimní vztah, ale vědomě si ponechávají dvě nezávislé domácnosti. Tento trend nejvýrazněji roste právě ve věkové skupině nad padesát let a hlavními iniciátorkami bývají ve většině případů ženy.
Zatímco ve třiceti letech je sestěhování nezbytné pro založení rodiny, výchovu dětí a často i z čistě ekonomických důvodů kvůli placení hypotéky, po padesátce už ženy mívají vyřešené vlastní bydlení, jsou ekonomicky soběstačné a jejich děti už vylétly z hnízda. Odpadá tedy potřeba spojovat rozpočty z existenčních důvodů. Navíc, žena po padesátce už nehledá partnera proto, aby s ním něco budovala nebo sdílela náklady na složenky. Hledá emocionální oporu, intelektuální souznění a příjemnou společnost pro volný čas.
Britská socioložka Sasha Roseneil ve svých studiích dokonce poukazuje i na to, že společná domácnost stále nerovnoměrně zatěžuje hlavně ženy. Musí totiž myslet na to, co chybí v lednici, kdy je potřeba objednat opraváře nebo třeba vyprat záclony. Vlastní bydlení je tak jedinou zárukou, že se žena vyhne druhé směně u plotny a žehlicího prkna. A co vy? Preferujete vlastní bydlení nebo tento trend není nic pro vás? Napište nám svůj názor do komentáře.
Zdroje: psychologytoday.com, příběh poslala paní Dita
