To, co jedna generace považuje za nevinný humor, může druhá vnímat jako zraňující nebo nevhodné. Střet pak nebývá jen o jednom vtipu, ale i o pocitu, že se mění pravidla, podle kterých člověk celý život fungoval. Přiznat si, že něco už ostatní neslyší stejně jako dřív, nemusí být jednoduché.
Karel (72) byl mezi rodinou a přáteli vždy známý svým ostrým humorem. Na jednom rodinném setkání ho ale dvacetiletý vnuk před ostatními zastavil a řekl mu, že některé jeho poznámky už nejsou vtipné, ale urážlivé. Karel od té doby přemýšlí, jestli se má měnit.
Vnuk mi řekl, že moje vtipy nejsou vtipné, ale urážlivé
Celý život jsem byl ten, kdo u stolu něco utrousí a ostatní se zasmějí. Dělal jsem si legraci ze sebe, z kamarádů, z politiky i z různých lidských vlastností. Nikdy jsem neměl pocit, že bych tím chtěl někomu ublížit. Na poslední rodinné oslavě jsem ale řekl několik poznámek a vnuk mě najednou před všemi zarazil. Řekl mi, že některé moje vtipy jsou urážlivé a že není v pořádku omlouvat všechno tím, že je to humor. Nejdřív jsem se naštval. Připadalo mi, že dnešní mladí lidé všechno moc řeší a člověk už skoro nemůže nic říct. Jenže pak jsem si všiml, že se nikdo moc nesmál. A to mě zaskočilo víc než samotná vnukova slova.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Můžu si říkat, co chci
Od té doby nad tím přemýšlím. Část mě si pořád říká, že se svět zbytečně bere moc vážně a že humor byl vždycky trochu na hraně. Zároveň si ale vzpomínám na situace, kdy se někdo mému vtipu nezasmál a já to jednoduše přešel. Možná jsem si tehdy řekl, že dotyčný nemá smysl pro humor, místo abych se zamyslel, jestli jsem se netrefil do něčeho citlivého.
Vnuk mi později vysvětlil, že nechce, abych přestal být vtipný, jen abych si víc všímal, na čí účet se ostatní smějí. To už znělo jinak. Přesto ve mně zůstává odpor k představě, že se mám v sedmdesáti učit, co smím a nesmím říkat. Jenže také nechci být člověk, kterého moje rodina začne raději přehlížet, protože jeho poznámky všechny unavují. Mám se v sedmdesáti měnit podle toho, co mladší generace považuje za přijatelné, nebo tím jen přestanu být sám sebou?
Ke komentáři k situaci Karla nás inspiruje psycholog Rod Martin
Dobrý den, Karle,
měnit způsob, jakým používáte humor, nemusí znamenat, že přestáváte být sám sebou. Spíš jste dostal zpětnou vazbu, že něco, co vám dřív připadalo jako běžné škádlení, může na druhé působit jinak, než jste zamýšlel. A to, že jste si po vnukově poznámce všiml reakcí ostatních, ukazuje, že vám na nich záleží víc než na tom mít za každou cenu poslední vtip.
Nemusíte se učit seznam zakázaných témat ani před každou větou přemýšlet, zda obstojí před nějakým novým pravidlem. Může stačit všímat si, jestli humor lidi spojuje, nebo jestli se pravidelně směje hlavně na účet někoho, kdo u toho mlčí. Pokud zjistíte, že jste se trefil do citlivého místa, nemusíte hned popírat vlastní úmysl – ale můžete připustit, že dopad byl jiný, než jste čekal.
Člověk se může v sedmdesáti měnit stejně jako ve třiceti, aniž by tím ztratil svou osobnost. Humor vám může zůstat, jen bude možná o něco přesnější a laskavější k tomu, kdo sedí naproti vám. A jestli díky tomu rodina nebude při vašich poznámkách napjatě čekat, kdo bude tentokrát terčem, pak nejde o to, že vás mladší generace předělala. Spíš jste si rozšířil vlastní cit pro to, kdy vtip vztah uvolňuje a kdy už ho začíná unavovat.
