"Má jediná sestřičko, kde jsi," píše dopis své sestře Antonie. Její nejbližší bytost jí vzal silný nepřítel

Příběh, se kterým se paní Antonie obrátila na Svět ženy, ukazuje, jak se může život dvou sester změnit. Stačí špatná parta v pubertě a život se může pěkně zamotat. Když se člověk vydá špatným směrem, rodina mu sice chce pomoci, nabídnout zázemí a podporu, rozhodnutí je však vždy a pouze na každém člověku. A drogy jsou většinou velmi silný protivník. Právě sestra paní Antonie se rozhodla nevyužít pomoci rodiny. A proto ji Antonie už velmi dlouho neviděla. Rozhodla se jí proto napsat dopis.

Mohlo by se vám líbit

“Nejmilovanější synu, bolí mě, že se mnou nechceš mluvit a stýkat se,” píše svému synovi Marie

Má jediná sestřičko,

byla jsi v dětství mou nejlepší kamarádkou, mým parťákem a nejbližším člověkem na světě. Pamatuji si den, kdy tě máma přinesla domů z porodnice. Byla jsi tak maličká a nevinná! Směla jsem si sednout do křesla a pochovat tě. Slíbila jsem si, že jako starší sestra tě budu vždycky chránit a pomáhat ti, ať to bude stát cokoliv. Svůj slib jsem nesplnila, i když bych moc chtěla. Nemůžu. Nemám jak.

Nádherné dětství

Naše dětství bylo nádherné a doufám, že i ty jsi ho tak vnímala. Milující rodiče, prarodiče, velká rodina a hlavně spousta her a smíchu. Tak si ho pamatuji já. Obě jsme byly milované a vyrůstaly jsme v absolutní lásce. Nikdo nám nic nezakazoval, ale měly jsme od rodičů nastavené hranice, které jsme obě respektovaly. Občas jsi vystrčila růžky, ale naši ti velmi dobře a s láskou obětavě vysvětlili, co se má a nemá. Respekt a uznání byly klíčové. Rodiče nám dali pocit, že i v životě můžeme dělat cokoliv, co chceme. Já jsem odmalička chtěla pomáhat zvířátkům a taky jsem to dělala. Domů jsem tahala všechna zvířata, která jsem potkala. Kočky, psi, ještěrky, ptáky. Vždycky jsem se chtěla o ně starat a pečovat, takže nikoho později nepřekvapila moje přihláška na veterinu. Dneska jednu veterinární kliniku mám a dělám to, co mě naplňuje nejvíce. Splnila jsem si svůj dětský sen.

Mohlo by se vám líbit

“Mami, zklamala jsi mě. Vybrala sis muže, a ne dceru,” píše Aneta. Rozhodování je někdy Sophiina volba

Problematické dospívání

Ty ses trochu hledala. Prošla sis mnoha koníčky a kroužky, chvíli jsi tančila, zpívala, kreslila. Měnily se také tvé touhy po tom, čím chceš být. Jednou to byla právnička, pak chovatelka koní, ředitelka nebo cestovatelka. Střední školu jsi dodělala s odřenýma ušima a ambice chodit někam dál jsi moc neměla. Proto jsi nastoupila v supermarketu a přemýšlela, co se sebou a kam upneš dále své snažení.

Tvoje dospívání nebylo ideální a možná tehdy, kdy jsi potkala novou partu kamarádů, se naše pevné pouto začalo postupně rozvazovat. Už jsi neměla čas na naše holčičí odpoledne, povídání a chichotání než usneme, pikniky na zahradě nebo nákupy, které jsme si vždycky užívaly, i když jsme si nic nekoupily. Vzdalovaly jsme se jedna druhé.

Návykové látky hrají prim

Stejně jako si pamatuji den, kdy mi tě máma dala pochovat, si pamatuji den, kdy jsem zjistila, že bereš drogy. Byla jsem z toho absolutně šokovaná. Přísahala jsi mi! Tvrdila jsi, že to, jak vypadáš, je jen styl, že nic nebereš. Zhroutil se mi celý svět a ty jsi na mě ještě křičela, že se ti nemám hrabat ve věcech a plést se ti do života. Neměla jsem podle tebe právo vědět, že je moje sestra v problémech?

Rodiče zjistili o tvé závislosti během pár dní a začal kolotoč. Tvého léčení, snahy o to s drogami přestat, jenže pak jsi do nich zase znovu spadla. Bylo vto jako nekonečná spirála - znovu drogy a znovu léčení. V začátku jsem ve tvých očích viděla snahu a chuť vše změnit. Ale později tam bylo už jen prázdno.

Mohlo by se vám líbit

“Milý manželi, děkuji, že jsi mi zlomil srdce a ublížil mi tak, jak nikdo jiný na světě,” píše svému ex Laura

Sestřičko, nevím, kde jsi

Roky utíkaly a ty ses s většími i menšími úspěchy léčila. Žila jsi na různých místech a já nevím, kde je ti konec. Kde jsi? Kde je ten malý uzlíček, který máma donesla z porodnice? Kde je moje nejlepší kamarádka, můj nejbližší člověk? Nevím, kde žiješ, jak žiješ a, bůh mi odpusť, ani jestli žiješ. Nevím o tobě už čtyři roky vůbec nic, i když se snažím tě najít. Rodiče zlomilo to, že jsi odešla z domova, od rodiny a chtěla žít jinak. Pod vlivem drog. Fetování jim vzalo dceru a mě sestru. Zlomilo je i to, že nechceš přijmout naši pomoc. Mě se o tobě v noci občas zdá. A ne vždycky to jsou hezké sny.

Kde jsi, má sestřičko? Chtěla bych ti pomoci, ale nevím, jestli o to stojíš.

Ozve se paní Antonii její zatím stále ztracená sestra? Anebo máte vy sami podobný příběh? Kolik lidí, tolik různých osudů a příběhů. Podělte se s námi o ten váš. Anebo si přečtěte příběh paní Mariny. Té se ze života na nějakou dobu ztratily její děti. Nakonec ale našly cestu zpět.