“Potkala jsem tchána s mladou ženou a netuším, jak s tím naložit,” píše zmateně Jana

Paní Jana (43) má tchána, kterého jednoho dne potkala. Ve vedlejším městě a s mladou dívkou. Smáli se, mluvili spolu a pak se chytili za ruce. Paní Janu to šokovalo a neví, jak s touhle celou situací naložit. Co má vlastně dělat?

Potkala jsem tchána s mladou ženou a netuším, jak s tím naložit

Potkala jsem tchána úplnou náhodou. Ve vedlejším městě, kde normálně nebývám. Šla jsem po chodníku a najednou jsem ho uviděla, svého tchána. Říkala jsem si, že ho pozdravím. Jenže mě něco zastavilo. Nebyl sám. Vedle něj šla mladá holka. Opravdu mladá. Smáli se, mluvili spolu, a pak… se chytili za ruce. Ne jako příbuzní. Ne jako známí. Bylo v tom něco intimního, samozřejmého.

Zastavila jsem se. Doslova jsem ztuhla. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Vidím správně? Nepřeháním to? Ale čím déle jsem se dívala, tím jasnější mi bylo, že tohle není náhoda ani nedorozumění. Byli spolu jako pár. Tchán je ženatý. Moje tchyně je hodná ženská, celý život se starala o svou rodinu, o děti, o něj. A teď tohle. Najednou jsem se ocitla v situaci, o kterou jsem vůbec nestála. Nikdo mě nežádal, abych byla svědkem cizího tajemství. A přesto jsem jím byla.

Mám to říct manželovi?

Od té chvíle mi to leží v hlavě. Mám to říct manželovi? Co když mi nebude věřit? Co když to mezi nimi všechno rozbije? A co když to neřeknu a budu tím, kdo mlčí, kdo kryje něco, co je špatně? Nejde mi o senzaci ani o morální soudy. Jde mi o ten nepříjemný pocit v žaludku. O tíhu, kterou si nesu domů. Sedím u večeře, koukám na manžela a vím něco, co on neví. A nevím, jestli je správné mu to říct, nebo jestli tím ublížím víc, než kdybych mlčela. Říkám si, že to není moje věc. Že do cizího manželství nemám zasahovat. A zároveň slyším hlas v sobě, který se ptá: Co kdyby se to stalo mně? Chtěla bych, aby mi to někdo řekl?

Nevím, jak se teď chovat. Jestli dělat, že jsem nic neviděla. Nebo jestli manželovi říct pravdu a nechat ho, ať se s tím popere po svém. Jisté je jen jedno, od té chvíle už to nemůžu „nevidět“. A ať udělám cokoli, někdo bude bolet. Možná oni. Možná my. Možná já sama.

K odpovědi na situaci paní Jany nás inspiroval psycholog a vztahový odborník Rick Reynolds

Paní Jano,

to, co popisujete, je typická situace „nechtěného svědka“, která v člověku vyvolá silný vnitřní konflikt. Neudělala jste nic špatně, ani tím, že jste to viděla, ani tím, že vás to zaskočilo a ochromilo. Mozek se v takové chvíli snaží rychle rozhodnout mezi loajalitou, morálkou a ochranou vztahů, a proto cítíte tíhu, neklid a vnitřní rozpor. Je důležité říct nahlas: nenesete odpovědnost za chování svého tchána. Ta situace není vaší volbou, ale přesto na vás dopadla, a právě proto je tak těžká.

Otázka, zda to říct manželovi, nemá univerzálně správnou odpověď. Z psychologického hlediska je klíčové ptát se: Proč bych mu to říkala? Pokud je hlavním motivem úleva od vlastního napětí a pocitu tajemství, je fér to přiznat, ale pak je potřeba volit velmi citlivý způsob sdělení, bez obvinění, dramatizace a bez tlaku na okamžité řešení. Pokud by však sdělení s vysokou pravděpodobností vedlo k chaosu, rozbití vztahů a ublížení lidem, kteří na to nejsou připraveni (včetně vaší tchyně), pak mlčení nemusí být zbabělost, ale forma ochrany. Mlčet neznamená schvalovat, někdy to znamená respektovat hranice cizího manželství.

Doporučil bych vám jeden mezikrok, který lidé často přeskakují: svěřit se někomu bezpečnému, kdo není součástí rodiny, terapeutovi, psychologovi, případně velmi zralému příteli, o němž víte, že nebude soudit ani šířit dál. Potřebujete nejprve ulevit sobě a srovnat si, co unesete nést a co už ne. A teprve potom se rozhodnout, zda a jak mluvit se svým manželem. Pamatujte: nemůžete zabránit bolesti úplně, ale můžete zabránit zbytečné devastaci. A také platí, že když se rozhodnete cokoli, mlčet nebo mluvit, má to být rozhodnutí, které chrání i vás, ne jen ostatní.

Jak má paní Jara reagovat a co má vlastně říct? Má mlčet? Nechat tchána, aby si to vyřešil sám? Přečtěte si také příběh paní Emily, která přemýšlí zda si zvyknout na to, že manžel křičí kvůli každé maličkosti.