“Manžel na mě křičí kvůli každé maličkosti, zvykla jsem si,” přiznává smutně Emily

Paní Emily (48) se vdávala z lásky a věřila, že jejich manželství vydrží navždy. Jenže brzy po svatbě zjistila, že její manžel je horká hlava. Časem si uvědomila, že on řeší každou maličkost křikem – řve, je hlučný a sprostý. Na ni, na svou ženu. Paní Emily teď přemýšlí, zda by měla vydržet, protože „všude je něco“, nebo jestli má v padesáti začínat znovu.

Manžel na mě křičí kvůli každé maličkosti, zvykla jsem si

Nejhorší je, že už mi to ani nepřijde zvláštní. Když na mě manžel zvýší hlas. Dělá to i kvůli maličkosti – špatně odloženému hrnku, drobné chybě, tomu, že děti byly hlučné. Řev. Nadávky. Napětí ve vzduchu. Dřív jsem se bránila, plakala, snažila se vysvětlovat. Teď většinou mlčím. Stáhnu se. Počkám, až to přejde. Říkám si, že to dělám kvůli našim dětem. Chci je chránit. Nechci, aby vyrůstaly v rozbité rodině. Nechci jim převracet svět vzhůru nohama. Jenže čím dál častěji mě napadá otázka, před čím je vlastně chráním. Před rozvodem? Nebo před tím, aby viděly, že je normální, když se na mámu křičí? Navíc, jsou už docela velké, brzy vylétnou z hnízda. A co pak?  Někdy mám pocit, že jsem si zvykla. Že jsem otupěla. Že už ani nevím, jaké to je být v klidu, necukat sebou při každém zvýšeném hlasu, nebát se, co zase udělám špatně. Zvykla jsem si chodit po špičkách. Zvykla jsem si omlouvat jeho chování – únavou, prací, stresem. Zvykla jsem si říkat si, že jinde by to nebylo lepší.

Mohlo by se vám líbit

“Po porodu přestalo být mé tělo pro manžela dost dobré,” trápí se Adriana

Začít v padesáti znovu

A pak přijde večer, děti spí, v domě je ticho, a mě to dožene. Sedím sama a ptám se: opravdu takhle chci žít dalších deset, dvacet let? Je mi skoro padesát. Má cenu v tomhle věku všechno bourat a začínat znovu? Nebude to horší? Nebudu sama? Neublížím tím dětem víc než tím, že zůstávám? Bojím se. Vydržela jsem to dlouho, takže proč bych to nevydržela další roky? Můj manžel mě nebije, jen křičí. Každý má něco. Nebo mám právo žít tak, abych se nebála, kdy zase vyletí? Nevím ještě, co udělám. Někdy jsem odhodlaná a říkám si, odejdu. Když děti odejdou z domu, půjdu taky. Jenže pak mi dojde, co všechno bych musela řešit - nové bydlení, stěhování a samotu. Nikdy jsem nežila sama. A možná to bude bez manžela horší.

K odpovědi na situaci paní Jaroslavy nás inspirovali odborníci z magazínu One Love

Paní Emily,

to, co popisujete, není „jen křik“ ani běžné partnerské napětí. Je to dlouhodobé verbální a emoční zatěžování, které vás postupně naučilo mlčet, zmenšovat se a chodit po špičkách. To, že jste si zvykla, není známka vaší slabosti, ale přizpůsobení se stresu – psychika si hledá způsob, jak přežít. Otupění, stažení se, vyčkávání, až bouře přejde, jsou typické reakce na prostředí, kde není bezpečno. A velmi důležitá je vaše otázka: „před čím vlastně děti chráníte?“ Děti se neučí z toho, co jim říkáme, ale z toho, co denně vidí. A vidí model vztahu, kde je křik, nadávky a strach normalizován.

Mohlo by se vám líbit

“Manžel mě podvedl, když jsem pečovala o jeho matku,” je smutná Aneta

Časté omlouvání partnerova chování únavou, prací nebo stresem je pochopitelné, ale nebezpečné. Stres nevytváří agresi – stres ji jen odhaluje. To, že vás muž nebije, neznamená, že vám neubližuje. Život ve stálém napětí, v ostražitosti a strachu z výbuchu má velmi reálné dopady na psychické i fyzické zdraví. To, že si kladete otázku, zda takhle chcete žít dalších deset či dvacet let, je známkou toho, že vaše vnitřní hranice ještě nezmizely. A to je důležité. Věk není překážkou změny – často je naopak okamžikem, kdy si člověk poprvé dovolí ptát se, co ještě unese a co už ne.

Nemusíte dnes rozhodnout, zda odejdete. Prvním krokem není rozvod, ale návrat k sobě. Začněte tím, že přestanete bagatelizovat to, co prožíváte, a zkuste o tom mluvit s někým bezpečným – terapeutem, krizovým poradcem, důvěryhodnou osobou mimo vlastní rodinu. Zjišťujte své možnosti, ne proto, že musíte odejít, ale abyste nebyla uvězněná jen proto, že se bojíte. Samota je děsivá představa, ale dlouhodobý život ve strachu a tichu dokáže být ještě osamělejší. Máte právo na život, kde se nemusíte bát zvýšeného hlasu – a to právo nezaniká s věkem ani s délkou manželství.

Jak by se měla paní Emily zachovat? Má odejít od partnera, který na ni křičí? Nebo se smířit s tím, že zůstane v takovém vztahu? Přečtěte si také příběh paní Veroniky, která je single a její okolí ji to pořád dává najevo.

Galerie: “Manžel na mě křičí kvůli každé maličkosti, zvykla jsem si,” přiznává Emily

3 fotky 4 fotky