Je správné dětem říkat pravdu za každou cenu?

Slova ani párem volů do pusy zpátky nevtáhneš,“ říkala moje prababička. A já si na její moudrost často vzpomenu, když chci svý́m potomkům něco vyčíst a připomenout jim, co se sluší a patří. Myslím, že nejsem jediný́ rodič, který přemý́šlí, jaké vý́razy při rozhovoru s dětmi zvolit – aby měl vý́chovný proslov efekt, přitom aby je člověk nezasáhl na citlivém místě a nesrazil jejich sebevědomí.

I když je pravda, že slova se leckdy hledají obtížně – obzvlášť tváří v tvář vztekajícímu se capartovi dožadujícímu se druhé zmrzliny nebo znuděnému puberťákovi, pro kterého jste v tu chvíli „STM“ neboli Starou trapnou matkou. Základním pravidlem úspěšného zvládnutí komunikace s potomky je pozitivní přístup bez zbytečný́ch rozkazovacích způsobů.

Na rovinu

Když po dítěti něco chcete, nezakazujte, ale popište mu, jak chcete, aby své chování změnilo. Místo „Nechoď na kraji silnice“, zkuste říct raději „Pojď kousek od kraje silnice, je to bezpečnější.“ Můžete dítěti něco nedovolit (proč by také ne), ale přitom mu musíte vysvětlit, proč si nepřejete, aby to či ono dělalo. Nezapomínejte, že dítě registruje každou větu, kterou vypustíte z úst, a ta ho formuje. Učí se nápodobou. Takže pozor na hlášky typu: „Já jsem tak tlustá...“, abyste se pak nedivila, že desetiletá dcera začne zkoumat kožní řasu na svém bříšku, a přestože se doktorka při poslední prohlídce pozastavila nad její hubeností, holčička po vašem vzoru přesto začne tvrdit, že by měla shodit.

Raději pravdu

Každý rodič si přeje, aby jeho potomek prožil co nejkrásnější dětství, a snaží se to podpořit svým empatickým přístupem. Na druhou stranu děti by neměly být odtržené od reality. Každá emoce (i ta negativní) je pro vývoj kluků a holek potřebná. Rodiče nemají v „popisu práce“ je od nich 100% chránit, ale objasňovat je. Měli by vysvětlovat, ukazovat dětem cestu, která není vždy zalitá sluncem, ale občas se na ní objeví mráček či bouřka. Ale i s výkyvy počasí musejí děti počítat, aby později nebyly zaskočené a neudolala je první přeháňka. Ať už vás trápí pracovní problémy, nemoc v rodině či manželství prochází krizovým okamžikem, děti šestým smyslem vycítí, když se něco nedaří.

Pokud před nimi problem zamlčujete a odháníte je, jen v nich zaséváte zrnka strachu a nejistoty, která můžou přerůst ve velkou tíseň. Navíc mrňousci mají bezbřehou fantazii, a když něco nevědí, domyslí si to podle sebe a jejich představy mohou být na hony vzdálené skutečnosti. Zatajováním děláte v tu chvíli přesně to, co nechcete, aby činilo dítě – nemluvíte pravdu. I milosrdná lež je pořád lež, byť pronesená v dobré víře, že je to v zájmu dítěte. Polopravdy by mohly nabourat vztah založený na důvěře. Především větší děti, které už dětmi nejsou, by se měly od vás, lidí, kterým věří, dozvědět, co se děje – proč jste smutní či nervózní. Možná byste se divili, co dokážou děti pochopit a přijmout, pokud dospělí zvolí správný přístup.

S citem

Odborníci tvrdí, že nekomunikovat je horší než i špatné zprávy říct dětem otevřeně, ale citlivě. Ovšem připomínají, že je třeba promluvit si se synem či dcerou, až v nás pomine nejsilnější vlna emocí a se situací se dokážeme sami vyrovnat. Vysvětlení musíte přizpůsobit věku dítěte. Menší děti nemusejí znát tolik podrobností. Mladší školáci se už dokážou vcítit do pocitů rodičů a prožívat s nimi jejich smutek.

Vyrovnání se s negativními emocemi je důležitá dovednost ve vývoji osobnosti. Dospívající umějí situaci rozumově uchopit, na druhou stranu křehká duše teenagera mívá tendenci řešit okolnosti po svém a třeba se uchýlit k rizikovému chování (drogy, útěky z domova). Všechny děti bez rozdílu věku chtějí cítit podporu rodičů. Pohlazení či objetí tíživou chvíli všem ulehčí.

@svetzeny