Ztráta dítěte patří k nejtěžším zkušenostem, které může rodič prožít. Ještě složitější může být situace, kdy se smutek odehrává současně s péčí o druhé dítě, které stále bojuje o zdraví. Radost a bolest pak existují vedle sebe a okolí nemusí vždy chápat, že jedna emoce nedokáže vymazat tu druhou.
Martina (39) čekala dvojčata, ale kvůli komplikacím porodila už ve 26. týdnu těhotenství. Obě děti skončily na novorozenecké jednotce intenzivní péče. Jedno miminko nakonec zemřelo, zatímco druhé zůstalo dál v péči lékařů.
Porodila jsem dvojčata předčasně. Domů jsem si odvezla jen jedno z nich
Celé těhotenství jsem počítala se dvěma dětmi. Měli jsme dvě jména, dvě postýlky a představovala jsem si, jak bude vypadat náš život ve čtyřech. Pak přišel předčasný porod a najednou se všechno zúžilo na hodiny a dny. Obě miminka byla na jednotce intenzivní péče a já jsem se bála o každé zvlášť. U jednoho se stav zhoršil a lékaři nám nakonec řekli, že už mu nedokážou pomoct. Dodnes si pamatuju, jak absurdní mi připadalo, že mám zároveň oplakávat jedno dítě a druhému držet palce, aby přežilo další noc. Nemohla jsem si dovolit úplně se sesypat, protože jsem pořád měla důvod ráno vstát a jít znovu do nemocnice.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Měla bych být šťastná
Když jsme si po týdnech konečně odvezli druhé miminko domů, všichni říkali, jak bych měla být šťastná. Samozřejmě jsem byla. Každý jeho nádech pro mě byl malý zázrak a měla jsem obrovskou vděčnost, že je s námi. Zároveň jsem ale při pohledu na prázdnou druhou postýlku cítila něco, co se nedalo překrýt radostí. Někteří lidé mi říkali, že se mám soustředit na to dítě, které mám. Jako by smutek za tím druhým byl skoro nevděčný. Jenže já jsem nepřišla o polovinu těhotenství nebo o jednu možnost. Přišla jsem o konkrétní dítě, které mělo svoje jméno a místo v našem životě. A dodnes nevím, proč mají lidé potřebu jednu bolest utišovat tím, že mi připomenou druhé štěstí. Jak může rodič prožívat radost z dítěte, které přežilo, a zároveň si dovolit naplno truchlit za tím, které ztratil?
Ke komentáři k situaci paní Martiny nás inspiruje odbornice na psychické trauma MaryCatherine McDonald
Milá Martino,
nemusíte si vybírat mezi radostí z dítěte, které přežilo, a smutkem za tím, které zemřelo. Obě emoce mohou existovat současně a jedna nijak nezpochybňuje druhou. Vaše vděčnost za vaše dítě, které jste si odvezla domů, není menší jen proto, že zároveň truchlíte za jeho sourozencem.
Je pochopitelné, že poznámky typu „soustřeďte se na to, co máte“ mohou bolet. Vaše druhé dítě není náhradou za to první a jeho přežití nevymazává ztrátu, kterou jste prožila. Můžete se radovat z jeho života a zároveň mluvit o dítěti, které zemřelo, připomínat si jeho jméno nebo mu ve své rodině ponechat místo, pokud to potřebujete.
Nemusíte ani čekat, až jednou budete „dost smutná“ nebo naopak „dost šťastná“. Truchlení není období, během kterého se ostatní city musí odložit stranou, a stejně tak radost není projevem neúcty k tomu, koho jste ztratila. Možná právě přijetí obou těchto skutečností vám může postupně dovolit žít s tím, že ve vašem mateřství bude navždy přítomná velká radost i jedna velmi konkrétní absence.