Sdílený pokoj v domově pro seniory znamená určité kompromisy a přizpůsobení. Jenže i ve společném bydlení může člověk potřebovat klid, respekt k vlastním věcem a alespoň základní pocit soukromí. Když se opakované problémy dlouho neřeší, snadno vznikne pocit, že se od seniora očekává, že vydrží úplně všechno.
Olda (79) žije v domově pro seniory a pokoj sdílí s dalším mužem. Soužití je pro něj dlouhodobě nepříjemné a několikrát už žádal personál o pomoc. Jeho syn ale tvrdí, že problém je hlavně v Oldově malé toleranci.
V domově pro seniory mi spolubydlící dělá peklo
Věděl jsem, že nebudu mít pokoj jen pro sebe, a nečekal jsem hotel. Jenže některé věci už podle mě nejsou obyčejný kompromis. Můj spolubydlící si večer pustí televizi nahlas a klidně u ní usne, takže ji někdy poslouchám dlouho do noci. Bere mi drobnosti ze stolku a pak tvrdí, že si myslel, že jsou společné. Když přijde syn nebo někdo jiný na návštěvu, poslouchá každý rozhovor a potom ho komentuje. Několikrát jsem mu slušně řekl, že mi to vadí, ale většinou se jen urazí nebo mi odpoví, že pokoj patří také jemu. Obrátil jsem se i na personál. Vyslechli mě, slíbili, že to zkusí řešit, ale zatím se prakticky nic nezměnilo.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Chci klid
Nejvíc mě mrzí reakce mého syna. Když mu řeknu, co se děje, odpoví, že ve společném bydlení musí být člověk tolerantní a že si nemůžu všechno nastavovat podle sebe. Jenže já nechci všechno podle sebe. Chci se v noci vyspat, najít svoje věci tam, kde jsem je nechal, a mít možnost promluvit si s návštěvou bez cizích poznámek. Celý život jsem pracoval a těšil se, že ve stáří budu mít aspoň trochu klidu. Místo toho mám někdy pocit, že ani těch pár metrů kolem postele není opravdu mých. Začínám být podrážděný už jen ve chvíli, kdy spolubydlící vejde do pokoje. A pak si říkám, jestli ze mě opravdu není protivný starý chlap, jak naznačuje syn, nebo jestli jen příliš dlouho snáším něco, co by vadilo skoro každému. Kolik nepohodlí musí člověk přijmout jako součást společného bydlení a kdy už má právo říct, že jeho hranice byly překročeny?
Ke komentáři k situaci Oldy nás inspiruje psychiatr J. Wesley Boyd
Pane Oldo,
společný pokoj samozřejmě vyžaduje určitou míru tolerance, ale neznamená to, že člověk musí přijmout všechno. Hlasitá televize dlouho do noci, braní vašich věcí nebo komentování soukromých rozhovorů už nejsou jen drobné rozdíly ve zvycích. Máte právo chtít alespoň základní klid, soukromí a respekt k tomu, co je vaše.
Pokud domluva mezi vámi nefunguje, je namístě obrátit se znovu na personál a být co nejkonkrétnější. Neříkat jen, že si se spolubydlícím nerozumíte, ale popsat opakované situace a požádat o skutečné řešení – například jasná pravidla na pokoji, pomoc při jejich dodržování nebo možnost změny spolubydlícího, pokud to zařízení umožňuje. To není rozmar ani požadavek, aby bylo všechno podle vás.
A zkuste si nenechat namluvit, že jste „protivný“ jen proto, že už jste unavený z dlouhodobého nepohodlí. Tolerance má své meze právě tam, kde jeden člověk musí ustupovat tak často, že se přestává cítit bezpečně a doma alespoň ve svém vlastním koutě. Společné bydlení znamená, že oba něco přizpůsobí, ne že jeden bude své potřeby stále zmenšovat, aby byl klid.