„Syn se mi odcizuje a já nevím, jestli je to normální, nebo jsem ho ztratila,“ říká Daniela

Daniela (47) měla se svým synem Tomášem vždy velmi blízký vztah. Když byl mladší, volali si často, probírali školu, přátele i drobné starosti. Daniela měla pocit, že mezi nimi existuje silné pouto, které se jen tak nezmění. V poslední době se ale něco posunulo.

Syn se mi odcizuje a já nevím, jestli je to normální

Ještě před rokem jsem měla pocit, že vím o jeho životě skoro všechno. Ne proto, že bych ho kontrolovala, ale protože mi to sám vyprávěl. Posílal mi fotky, volal mi jen tak cestou z práce nebo ze školy, někdy jsme si psali i o úplných maličkostech. Pak to ale začalo slábnout. Nejdřív jsem si říkala, že je jen zaneprázdněný. Dospělý život, nové povinnosti, partnerka, práce. Jenže postupně se z „nemám čas“ stalo „ozvu se později“, které často vůbec nepřišlo. Když mu zavolám já, je milý, ale stručný. Většinou má na spěch nebo je někde jinde, kde nemůže mluvit. A já najednou nevím, jestli je to normální vývoj, nebo jestli jsem o svého syna přišla, aniž bych si toho všimla.

Nejtěžší je nevědět, co si mám myslet

Snažila jsem se s ním o tom mluvit. Ne vyčítavě, spíš opatrně. Řekla jsem mu, že mi chybí naše častější kontakt a že mám pocit, jako by se mezi námi vytvořila vzdálenost. Usmál se a odpověděl, že je všechno v pořádku, jen má teď víc práce a vlastního života. Nechtěla jsem ho tlačit, ale zůstala ve mně nejistota. Na jednu stranu chápu, že se osamostatňuje.

Na druhou stranu mám pocit, že se z jeho života vytrácím rychleji, než jsem čekala. Možná je problém ve mně – že se neumím smířit s tím, že už mě nepotřebuje tak jako dřív. A možná je to jen přirozená změna, kterou si musím přestat vykládat jako ztrátu. Mám jeho odstup přijmout jako normální součást dospívání, nebo je správné se ozvat víc, když mi to jako matce tak chybí?

Mohlo by se vám líbit

„Syn chce, abych za něj zaplatila dluhy. Manžel tvrdí, že ho tím jen rozmazlím,“ svěřuje se Lucie

Ke komentáři na situaci paní Daniely nás inspiruje Joan Phoeb z Australian Psychological Society

Děkuji vám, paní Danielo,

že jste tak otevřeně popsala něco, co je pro mnoho rodičů velmi citlivé a často i těžko uchopitelné. Z vašeho příběhu je cítit postupná, nenápadná změna – z blízkého, každodenního kontaktu se s vaším synem se stal vztah, který je spíše občasný, stručnější a méně sdílený. To přirozeně vyvolává otázky, zda jde o běžnou součást dospívání, nebo o skutečné citové oddalování.

V psychologické rovině je důležité rozlišit dvě věci: osamostatňování dospělého dítěte a ztrátu vztahové blízkosti. U mnoha mladých dospělých dochází k tomu, že se jejich pozornost přesune k partnerům, práci a vlastnímu životnímu rytmu – a rodič už není středem každodenního sdílení. To ale neznamená, že by váš vztah ztrácel hodnotu. Spíše se mění jeho forma. Pokud vás ale tato změna bolí, není chybou to pojmenovat. Klidný, nevyčítavý rozhovor typu „chybí mi náš kontakt a ráda bych ho udržela pravidelnější“ je zdravý způsob, jak zůstat ve vztahu aktivně přítomná, aniž byste na syna tlačila.

Mohlo by se vám líbit

“Moje matka uhodila mého syna, prý jsem jako matka neschopná,” je naštvaná Alice

Zároveň je důležité nepřevádět jeho menší kontakt automaticky do významu „už mě nepotřebuje“ nebo „ztrácím ho“. Dospělé děti často lásku k rodičům prožívají stabilně, jen ji méně často verbalizují nebo projevují. Může vám pomoci zaměřit se na kvalitu kontaktu místo jeho četnosti – i kratší rozhovor může být blízký, pokud je oboustranně otevřený. A zároveň je v pořádku, že vám chybí to, co bylo dřív. Ta touha po blízkosti není slabost, ale přirozená součást vztahu rodiče k dítěti. Držím vám palce, abyste v této nové fázi našla rovnováhu mezi přijetím změny a péčí o vlastní citovou potřebu blízkosti.

Jak má Daniela reagovat? Je to opravdu přirozená součást života nebo něco udělala a je na ni její syn naštvaný? Přečtěte si také příběh Věry, která řeší, že její vnuk ji popřál k narozeninám jen zprávou.

Zdroj: psychology.org.au, příběh poslala Daniela O.