Zatímco v srpnu roku 1888 vynálezce Carl Benz ještě spal, jeho manželka Bertha zburcovala své dva dospívající syny, potichu vytlačila z dílny manželův nejnovější prototyp motorové tříkolky a vydala se s nimi na víc než stokilometrovou cestu do rodného města. Neměla řidičák, pořádnou mapu a už vůbec netušila, kde po cestě doplní palivo.
Vynalézt něco přelomového je jedna věc, ale dokázat to prodat světu je někdy nadlidský výkon. Navíc představa, že by si koncem 19. století žena z dobré rodiny dobrovolně ušpinila ruce od šmíru a oleje, byla nepředstavitelná. Jenže Bertha Benz byla úplně jiná. Zatímco její muž byl technický génius, chyběly mu obchodnické dovednosti. Postavil sice revoluční stroj, který k pohybu nepotřeboval tažná zvířata, jenže lidé se hlučného a kouřícího vynálezu štítili. Kdyby Bertha tehdy nevzala řídící páku pevně do vlastních rukou, možná by Benzův motorový vůz skončil jen jako kuriozita kdesi v rohu zaprášené stodoly.
Bertha ukradla manželovi první auto
Cäcilie Bertha Ringer se narodila na jaře 1849 v Pforzheimu do rodiny movitého tesařského mistra a stavitele. Na tehdejší poměry měla vynikající vzdělání, prošla desetiletou dívčí internátní školou a odmalička ji fascinovaly technologické novinky.
Zásadní zlom přišel v létě 1869, když se na výletě místního spolku Eintracht seznámila s Carlem Benzem. Byl to v té době vlastně chudý, a pro mnohé dost podivínský inženýr, jehož jediným velkým snem bylo postavit kočár poháněný motorem. Jeho nápad ji tak zaujal, že ještě před svatbou si nechala předčasně vyplatit celé své věno a peníze vložila přímo do Benzova skomírajícího podniku.
Tím v podstatě vykoupila jeho obchodního společníka a zachránila vývoj před krachem. Bertha stála Carlovi po boku, trávila s ním dlouhé hodiny v dílně a pomáhala mu tak dlouho, až se jim na Silvestra roku 1879 konečně podařilo nahodit dvoutaktní motor.
Tajná cesta
Když Carl Benz v lednu 1886 konečně získal na svůj „motorový vůz poháněný plynem“ patent, zdálo se, že mají vyhráno. Jenže veřejnost autu nevěřila, nikdo ho nechtěl kupovat a vynálezce začal pod tíhou neúspěchu propadat depresím.
Bertha ale věděla, že to auto prostě funguje a že jediné, co potřebují, je dokázat to lidem v přímém přenosu. V srpnu 1888 brzy ráno vyvezla se syny Eugenem a Richardem (tehdy jim bylo patnáct a třináct let) nejnovější Model III ven z dílny. Nastartovali až o kus dál, aby otce nevzbudili. A tak se o jejich úmyslu navštívit babičku v Pforzheimu dozvěděl až z jejich krátkého vzkazu na jídelním stole.
Cesta k babičce
Posádka měla před sebou přes 100 kilometrů cesty. Silnice, jaké známe dnes, neexistovaly, jelo se po nezpevněných cestách pro koňské povozy, které byly plné výmolů, bláta a kamenů. Primitivní tříkolka na něco takového nebyla stavěná, ale to nejhorší mělo teprve přijít.
Motor spolykal docela dost paliva, kterým byl v té době čisticí prostředek na bázi ropy, a tak nezbývalo nic jiného než improvizovat. Cestou zastavila v městečku Wiesloch u místní lékárny a vykoupila tam veškeré zásoby. Díky této zastávce se lékárna pyšní titulem vůbec první čerpací stanice na planetě.
K tomu se přidávaly další komplikace. Když se třeba ucpal přívod paliva, Bertha z účesu vytáhla dlouhou a ostrou jehlici, kterou trubičku zručně prošťouchla. O kus dál se prodřela izolace na kabelu k zapalování, a tak si sundala z nohy podvazek a obnažený drát jím omotala. Její schopnost poradit si se vším byla zkrátka nevídaná.
Nefunkční brzdy
Velkou zkouškou byly kopcovité úseky. Motor neměl dostatečný výkon, takže Bertha se syny museli ten těžký krám do prudších kopců často tlačit. Cesta dolů byla ale ještě horší. Vůz brzdil pouze pomocí dřevěných špalků, které se vlivem tření rychle obrušovaly a po čase přestávaly fungovat. Bertha tak musela po cestě najít ševcovského mistra, kterého přesvědčila, aby jí na opotřebované dřevo nabil hrubé kožené pásky, čímž de facto vymyslela vůbec první brzdové obložení na světě.
Po více než dvanácti hodinách náročné a drncavé jízdy se tříkolka konečně objevila v ulicích Pforzheimu. Všichni tři byli vyčerpaní, špinaví od oleje, ale zvládli to. Ještě ten večer odeslali do Mannheimu telegram, že auto celou cestu vydrželo. Když se po pár dnech vrátili stejnou cestou zpět, předložila Carlovi přesnou technickou zpětnou vazbu z terénu. Vysvětlila mu, že pro další prodeje je nezbytně nutné vybavit vůz třetím, nižším převodovým stupněm pro zdolávání kopců a že musí vymyslet spolehlivější brzdy.
Doporučujeme
reklama
Odkaz, který přežil staletí
Tahle neplánovaná marketingová kampaň zabrala přesně tak, jak Bertha v koutku duše doufala. Zpráva o tom, že nějaká žena s dětmi dokázala s motorovým vozem ujet sto kilometrů bez koňské síly, se rozkřikla rychle po okolí. Začali se hlásit první skuteční zájemci o testovací jízdy a z tříkolky se stal postupně prodejní hit, který firmu vytáhl na výsluní.
Bertha Benz se dožila úctyhodného věku 95 let. Zemřela na jaře roku 1944 ve městě Ladenburg, takže na vlastní oči viděla, jak z její divoké jízdy vyrostl obrovský průmysl, který navždy změnil podobu světa. V roce 2016 byla slavnostně přijata do Automobilové síně slávy. Trasa z Mannheimu do Pforzheimu je dnes známá jako Pamětní trasa Berthy Benz a je důkazem toho, že bez ženské odvahy riskovat by lidstvo jezdilo v kočárech mnohem déle.
