Pionýrský šátek uvázaný pěkně na jedničku, sběr papíru a černobílý portrét prezidenta nad tabulí. Vraťte se v čase do školních lavic 70. a 80. let a zjistěte, kolik si toho ještě pamatujete.
Školní léta v 70. a 80. letech měla svůj zvláštní rytmus. Ráno se zvonilo na první hodinu, o přestávce se jedla svačina z domova a odpoledne často patřilo kroužkům a schůzkám.
Škola jako součást doby
Vzdělávání tehdy nemělo jen učit číst a počítat. Mělo také vychovávat, a tak do školního roku patřily oslavy výročí, nástěnky, sběrové soutěže i nácvik hromadných vystoupení.
Mnohé z toho dnes působí úsměvně, například pionýři, jiskry nebo spartakiáda. Pro tehdejší děti to ale byla obyčejná každodennost, o které se příliš nepřemýšlelo.
Školní aktovky v 70. a 80. letech vypadaly docela jinak než dnešní batohy. Bývaly pevné, často kožené nebo z koženky, a kromě učebnic a sešitů v nich nesměl chybět penál, pravítko, kružítko nebo sáček s přezůvkami. Navíc jsme měli všichni stejné - bylo jich tak pět tipů, a ty jsme měli všichni!
Učebnice se obalovaly do papíru, později do průhledných obalů, a na každý sešit se pečlivě psalo jméno a třída. Zapomenutý domácí úkol znamenal poznámku, stejně jako chybějící pomůcky. Některé děti si dodnes vybaví i typickou vůni školních chodeb, mokrých hadrů na tabuli a svačin zabalených do ubrousku. A kdo měl v penálu voňavou gumu, barevné pero nebo propisku s několika náplněmi, mohl se těšit obdivu spolužáků.
O přestávkách se nikdo nedíval do telefonu. Děti si vyměňovaly obrázky, céčka, hrály piškvorky, lodě nebo si jen povídaly a vymýšlely nejrůznější lumpárny. Na chodbách měli službu učitelé a běhání bývalo zakázané, což samozřejmě neznamenalo, že se neběhalo.
Ve školních jídelnách se podávaly pokrmy, které si mnozí pamatují dodnes. Někdo miloval buchtičky se šodó, jiný se děsil koprové omáčky nebo mléčné polévky. Kdo chtěl, mohl chodit do družiny, kde se hrály společenské hry, kreslilo nebo vyráběly nejrůznější drobnosti.
Školní život měl svá pevná pravidla, ale dětská vynalézavost si dokázala najít prostor i mezi nimi. A právě na tyhle chvíle se často vzpomíná raději než na samotné vyučování.
Doporučujeme
reklama
Zajímavost na závěr
Velký důraz se kladl na krasopis. Děti psaly plnicím perem a jediná kaňka v sešitě dokázala pokazit celou úlohu. Dnešní školáci přitom píšou většinou gumovací propiskou.
