Pomáhající profese nejsou náročné jen kvůli samotné práci. Velkou část vyčerpání může přinášet i kontakt s lidmi, kteří přicházejí pozdě, zpochybňují doporučení nebo reagují agresivně. Časem pak může člověk zjistit, že mu nevadí profese samotná, ale to, co se v něm při kontaktu s některými klienty začíná měnit.
Kamila (47) pracuje jako veterinářka a ke zvířatům má pořád stejný vztah jako na začátku kariéry. Čím dál hůř ale snáší některé jejich majitele. Přistihla se, že bývá podrážděná ještě dřív, než zjistí, s čím člověk vlastně přichází.
Některé majitele zvířat už nedokážu vystát
Nejhorší pro mě nejsou těžké diagnózy. Ty k téhle práci patří a pořád mám pocit, že právě kvůli zvířatům ji chci dělat. Mnohem víc mě vyčerpávají situace kolem jejich majitelů. Přijde někdo se zvířetem ve špatném stavu a řekne, že problém trvá už několik týdnů. Jiný chce udělat úplně všechno, ale ve chvíli, kdy vysvětlím cenu vyšetření nebo léčby, začne mi nadávat, jako bych si částky vymýšlela já sama. Někdy se lidé hádají o doporučení, které před chvílí sami chtěli. Dřív jsem podobné situace dokázala pustit z hlavy. Teď si všímám, že mě rozčílí mnohem rychleji. A občas se stane, že už podle tónu hlasu nebo první věty člověka automaticky zařadím mezi ty, se kterými bude problém.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Dochází mi trpělivost
Právě to mě děsí nejvíc. Nechci být cynická veterinářka, která každého majitele předem považuje za nezodpovědného nebo konfliktního. Vím, že lidé často přicházejí vyděšení, pod tlakem a někdy opravdu nemají peníze na všechno, co by jejich zvíře potřebovalo. Rozumově to chápu. Jenže po letech stejných konfliktů mi dochází trpělivost. Někdy si po směně uvědomím, že mě víc než samotná medicína vyčerpalo vysvětlování, obhajování a poslouchání výčitek. Pak mě napadne, jestli se časem nezměním v člověka, kterým jsem nikdy být nechtěla. Ke zvířatům mě práce pořád táhne, ale vztah k lidem kolem nich mi ji začíná kazit. A nevím, jestli je problém v profesi, v klientech, nebo už ve mně. Jak si zachovat pozitivní vztah k profesi, když člověka nezačíná ničit samotná práce, ale lidé, se kterými ji musí každý den dělat?
Ke komentáři na situaci paní Kamily nás inspiruje veterinář Marc Rosenberg
Milá Kamilo,
to, že vás začínají vyčerpávat hlavně lidé kolem pacientů, ještě nemusí znamenat, že jste ztratila svůj vztah k veterině. Spíš to zní, jako by se za roky nahromadilo mnoho stejných konfliktů, vysvětlování a situací, ve kterých jste musela kromě medicíny zvládat i strach, vztek nebo bezmoc majitelů. Je pochopitelné, že po čase začnete být ve střehu dřív, než vůbec zjistíte, jaký člověk před vámi skutečně stojí.
Může pomoci oddělit soucit s vystrašeným majitelem od povinnosti snášet všechno, co vám řekne. Některé opakující se situace se dají v ordinaci nastavit tak, aby neležely pokaždé celé na vás – jasnější komunikace cen, společné postupy při konfliktech, možnost předat vyhrocenou debatu kolegovi nebo pevná hranice ve chvíli, kdy klient začne být hrubý. A právě u lidí, které máte tendenci předem zařadit mezi „problémové“, může být užitečné vědomě si připomenout, že první nepříjemný tón ještě nemusí předpovědět celý rozhovor.
Nemusíte si dokazovat, že jste dobrá veterinářka, tím, že budete mít nekonečnou trpělivost s každým člověkem. Pokud vás práce se zvířaty pořád naplňuje, možná stojí za to hledat způsob, jak chránit právě tuto část profese před tím, co vás dlouhodobě vysává – úpravou fungování pracoviště, větší oporou kolegů nebo menším množstvím konfliktních situací, které musíte řešit sama. Varovným signálem není to, že vás některý klient rozčílí, ale spíš chvíle, kdy začnete očekávat problém téměř od každého a nosit si tyto střety domů; právě tehdy má smysl podmínky práce začít měnit dřív, než vám lidé vezmou i to, co na ní máte ráda.
