Menopauza je přirozenou součástí života, její projevy ale mohou zasáhnout i do práce, sebevědomí a společenských situací. Návaly horka nejsou jen nepříjemným tělesným pocitem. Pro mnoho žen jsou stejně zatěžující i obavy z toho, že si jejich okolí všimne zpoceného obličeje, mokrých vlasů nebo potřeby na chvíli odejít.
Lenka (52) začala v posledním roce zažívat silné návaly horka, které přicházejí i během pracovních porad. Nejvíc ji netrápí samotné horko, ale pocit, že ji všichni sledují. Kvůli tomu už začala některá setkání odmítat.
Kvůli návalům horka se vyhýbám poradám
Někdy to přijde úplně bez varování. Sedím na poradě, někdo mluví a během chvíle cítím, jak mi hoří obličej a začínám se potit. Za pár minut mám vlhké vlasy u čela a halenku na zádech. Nejhorší je, že v tu chvíli přestanu vnímat, o čem se mluví, protože jen přemýšlím, kdo si toho všiml. Začala jsem si proto sedat co nejblíž ke dveřím, abych mohla případně odejít. Nosím hlavně tmavší oblečení, vrstvím věci a před každou delší schůzkou řeším, jestli v místnosti půjde otevřít okno. Přitom jsem dřív na poradách mluvila bez problémů a často je i vedla. Teď někdy raději navrhnu, že pošlu podklady mailem, jen abych tam nemusela sedět hodinu mezi lidmi a čekat, jestli to zase přijde.
Foto: Zuzana Žáková/ChatGPT pro Svět ženy
Odmítám schůzky
Kolegům jsem pravý důvod neřekla. Když se mě někdo ptá, proč odcházím na chodbu nebo proč pořád větrám, většinou to zahraju do ztracena. Připadá mi zvláštní říct nahlas, že mám nepříjemné návaly, přestože vím, že na tom není nic neobvyklého. Asi se bojím, že mě někdo začne vnímat jako starší ženskou, která už má nějaké svoje potíže, nebo že si ze mě budou dělat legraci. Zároveň mě štve, že se kvůli něčemu tak přirozenému začínám sama omezovat.
Nedávno jsem odmítla důležitou pracovní schůzku a až doma mi došlo, že hlavním důvodem nebyla práce, ale strach z vlastního těla. Nechci, aby mi návaly začaly určovat, kde budu sedět, co si obléknu a kam vůbec půjdu. Jen zatím nevím, jak přestat mít pocit, že je na mně v tu chvíli všechno vidět. Proč se za projevy přirozeného období ženského života stále tolik stydíme, i když víme, že jimi prochází obrovské množství žen?
Ke komentáři k situaci Lenky nás inspiruje profesor medicíny Wayne Jonas
Milá Lenko,
stud často nevzniká ze samotných návalů, ale z toho, co si s nimi spojujeme – stárnutí, ztrátu kontroly nad vlastním tělem nebo obavu, že nás okolí začne vnímat jinak než dřív. Přitom jde o zkušenost, kterou prochází mnoho žen, jen se o ní v práci pořád mluví méně otevřeně než o jiných běžných zdravotních či životních změnách. To pak snadno vytváří dojem, že je potřeba ji skrývat.
Nemusíte kolegům vysvětlovat všechno, pokud nechcete, ale možná by vám ulevilo přestat pokaždé vymýšlet jinou záminku. Jednoduchá věta, že máte nával horka a potřebujete na chvíli vyvětrat nebo odejít, nemusí být žádné velké přiznání. A protože už kvůli obtížím odmítáte pracovní schůzky, stojí za to probrat jejich intenzitu i s gynekologem nebo jiným lékařem a zjistit, zda existují možnosti, které by vám mohly ulevit.
Důležité je, aby se z přirozené tělesné změny nestal důvod postupně se stahovat z věcí, ve kterých jste si byla jistá a které jsou pro vás důležité. Nával může být nepříjemný a někdy i viditelný, ale nevypovídá nic o vaší schopnosti vést poradu, rozhodovat nebo být profesionálkou. Čím méně prostoru dostane představa, že musíte za každou cenu skrýt, co se s vaším tělem děje, tím méně vám budou návaly určovat, kam smíte jít a co si ještě můžete dovolit.
