Adéla (51): „Manžel mi chce domů nastěhovat tchyni, já ji tady ale nechci". Terapeutka radí, jak situaci řešit

Manžel se asi zbláznil

Přesně tohle si totiž myslím. Zbláznil se. Jednoho dne mi oznámil, že jeho matka má malý důchod, sotva všechno utáhne a on jí chce pomoct. Kývla jsem, že rozumím, že jí klidně budeme přispívat, vozit nákupy nebo jí zaplatíme dovoz obědů. Zkrátka se postaráme, aby nemusela živořit. Jsem ochotná pro ni vařit o víkendech, s čímkoliv ji pomoct. Jenže manžel to vymyslel. Nastěhujeme ji k nám! Chvíli jsem stála jako opařená, co tím jako myslí? Máme sice menší domek, ale ne místo navíc. V jednom pokoji se střídají děti. Jeden jezdí z koleje dvakrát do měsíce, dcera zase bydlí sto kilometrů od nás, takže víkendy se snaží trávit i s vnoučaty u nás. Kam bychom jeho matku dali? A hlavně nechci ji tady! 

Kdyby na chvíli, ale napořád?

Prý by nám nepřekážela, ale hned na to dodal, že ji přenechám svou pracovnu. To jsem rázně odmítla, stejně jako celé její stěhování k nám. Naruší nám domácnost i celý život. Nemám s ní problém, ale je dotěrná, neustále se vyptává, potřebuje pozornost druhých a ne nebere jako odpověď. Umím si představit, že by nám po baráku šmejdila, lezla do věcí a jen co bychom já nebo manžel přišli domů, hned by si uzurpovala naši pozornost. Občas po schůzkách ještě musím pracovat, jdu s kamarádkou na kávu, cvičit nebo na masáž. Manžel je taky z práce unavený. Navrhla jsem, že se teda jeho matka může přestěhovat do menšího bytu, ale k nám domů rozhodně ne. Jen přes mojí mrtvolu.

Manžel mi vyčetl, že jsem sobecká

Pohádali jsme se kvůli tomu. Vyčetl mi, že jsem sobecká, myslím jen na sebe. Je to přece jeho matka! Na to konto jsem odvětila, že k nám také nestěhuji své rodiče i když taky mají utažené opasky. Navrhla jsem stěhování do menšího bytu, přispívání, placení nájemného, obědů, cokoliv. Jenže tohle on odmítá, chce ji tady mít. Ale kdo se o ní bude muset starat? Kdo jí bude jezdit pro nákupy, neustále ji dělat společnost a poslouchat, co bych měla ve své domácnosti dělat jinak? Jenom já. Nevím, jak tohle dopadne. Nechci manžela ztratit, ale taky nechci sdílet svou domácnost s tchyní. Co mám dělat?

Pohled odborníka

Adéla má rozumný pohled na věc. Předkládá návrhy, je ochotna pomoci, zároveň si je vědoma svých osobních hranic, které si chce zachovat. Děti jsou sice dospělé, ale stále mají v domku svých rodičů své místo, kam se vracejí. Pokud by tchyně byla v takovém zdravotním nebo psychickém stavu, že by nebyla schopna postarat se o základní potřeby a nešlo to zařídit jinak, dal by se požadavek muže považovat za relevantní. Důležité je, aby na takto závažná rozhodnutí byli partneři v souladu. Pokud jeden nesouhlasí, vzniká v rodinném systému napětí, dochází k oboustranným výčitkám a častým hádkám.

Takovou situaci málokdo dlouhodobě ustojí, výsledkem je rozložená rodina. K posunu by mohl názor jiné, nezaujaté osoby. Na škodu věci by určitě nebylo, pokud by muž svůj návrh probral s více lidmi.

Paní Adéla by neměla rezignovat na vzájemný dialog, jakkoli je to náročné. Jednoznačné odmítnutí partnerskému soužití také neprospěje. Doporučení zní - otevřeně a pokud možno bez emocí věcně s mužem rozebírat různé varianty, jak by se jeho matce dalo pomoci, aniž by to narušilo partnerské a rodinné soužití.

Mgr. Charlotte Benátská

terapeutka zaměřená na zlepšení dialogu v partnerském vztahu a uzdravení rodinných vazeb. Věnuje se párové terapii a individuálním konzultacím dospělých a mladistvých.

www.vztahy-komunikace.cz