V davu ji rozhodně nepřehlédnete a energie má stále na rozdávání. Veronika Žilková (64) patří k oblíbeným herečkám, které nemají problém s upřímností, a občas je ve svých názorech dost nekompromisní. Dokáže nazývat věci pravými jmény a neřeší, že by se snad někomu znelíbila. V pořadu Retrohubky Veronika pro Svět ženy otevřeně popsala, jaké bylo dospívání s přísným tatínkem, jenž nevěřil, že by jeho dcera mohla být herečkou. Zažila celkem drsnou výchovu.
Vyrůstat jako nejmladší ze tří sourozenců pod dohledem uznávaného hudebníka pana Žilky nebylo pro Veroniku vůbec jednoduché. V rodině panoval tvrdý řád, který často vyvolával nekončící hádky mezi rodiči. Žilková navíc už od dětství žila s pocitem, že byla tak trochu navíc. „Mně vlastně řekli, že jsem nechtěná, že vlastně žádný dítě neplánovali. To se tak kdysi říkalo,“ popsala herečka bez obalu s tím, že jí nevšímavost rodičů nijak nevadila a ve výsledku je díky tomu taková, jaká je.
Láska projevovaná drilem
Tatínek nebyl kontaktní typ a svou náklonnost neprojevoval objetím, ale přísným vedením k hudbě. Každý den kontroloval notýsek, zda Veronika cvičila na flétnu, a jakékoliv pochybení znamenalo zákazy. Tělesné tresty se u nich doma však nepraktikovaly. Otec samozřejmě toužil po tom, aby z jeho dcery byla slavná flétnistka, a hereckou dráhu jí vymlouval. „Když jsem mu řekla, že chci být herečkou, tak mi řekl: Verunko, to nejde. To musí být hezký holky,“ vzpomínala Žilková a dodala, že táta měl rád Elizabeth Taylor, která pro něho byla žena, a ne nějaká prťavá blondýna.
Vzhledem ke sparťanské výchově to neměla Veronika jednoduché ani ohledně kamarádů. Pro tatínka to byla ztráta času a svou dceru raději zavalil různými úkoly. „Musela jsem jezdit s kolečkem, přehazovat komposty, štukovat nebo štípat dřevo. Takže na kamarády opravdu nebyl čas,“ uvedla herečka v pořadu Retrohubky s tím, že tatínek vždy říkal, že je flétnista, rukama živí celou rodinu a nemůže tedy více pracovat.
Herečku dnes jen tak něco nerozhodí
Budoucí hvězda našeho filmu tak dostala pořádnou průpravu do života. Na jednu stranu měla tvrdou školu, na stranu druhou se naučila být hodně samostatná. O svém tatínkovi sice Veronika říká, že byl velice přísný, ale samozřejmě ho měla ráda a díky němu ji jen tak něco nerozhodí. A že si ve svém dospělém životě prošla krušnými chvilkami.
Sympatická dáma má v zásobě mnoho úsměvných historek ze svého dětství. Pokud vás zajímají další méně či více vtipné střípky ze života oblíbené herečky, pusťte si velmi otevřený rozhovor na našem YouTube kanále.
Útěk z domova ve dvou letech a o rok později první cigareta
Veroniko, vaše dětství bylo plné extrémů. Jaká je vaše nejranější vzpomínka, kterou máte v hlavě?
Hlídala mě babička, byly mi necelé dva roky a utekla jsem z domova. Do dneška si pamatuju ten moment, kdy jsem se snažila dosáhnout na kliku, abych otevřela dveře. Milovala jsem totiž svého o osm let staršího bratra a věděla jsem, že když se vyprovází do školy, tak mě vozí v kočárku. Takže jsem otevřela dveře, seběhla jsem v těch dvou letech první patro, vzala jsem kočár, vytlačila ho ven a šla jsem.
Popravdě mě to u vás vlastně ani nepřekvapuje. Kam až jste došla?
Odchytla mě sousedka, ale docela daleko. Bylo to tak kilometr od domova a já jsem šla v mrazu jen v punčocháčích a babička vůbec neměla tušení, že jsem zmizela. Sousedka mě strčila do fusaku a odvezla zpět domů. A dodnes se tak vypráví, že jsem poprvé utekla z domova ve dvou letech za mužem. Za láskou.
Když jste bratra tolik milovala, měli jste spolu nějaký rituál?
Byla jsem mrně, ale ano, měli. Ve třech letech mě naučil kouřit. Ke Dni dětí jsme byli na parníku, kde byl také strýček Jedlička a dělal tam program pro děti zaměstnanců Československého rozhlasu. Brácha se ségrou už ale byli mnohem starší a šli si na záchod zakouřit. Měli mě však na hlídání, takže jsem musela jít s nimi. A abych je nepráskla, tak mi dali taky. No a pravda je, že jsem potom prokouřila celou základní školu.
Dětství bez pohlazení, pochvaly a vymlouvání herectví
Pojďme k vašemu tatínkovi, známému profesorovi Žilkovi. Vím, že byl velice přísný, ale dokázal vás třeba pohladit?
To ne, nebyl vůbec kontaktní. Jeho projev lásky byl, že mě naučil na flétnu a kontroloval každý den notýsek, jestli jsem opravdu cvičila. A když jsem necvičila, tak bylo zle a zákazy. Nebil mě, dal mi jednu jedinou facku za celý život. Když na základce prasklo, že kouřím, tak si do dneška pamatuju, jak seděl na stoličce v chodbě, plakal a říkal: „Jsem zdrcen, jsem zklamán, Verunko, jak jsi mohla?“ Takže mu na mně záleželo, ale byl prostě trenér. To byl projev lásky, že byl nesnesitelně přísnej.
Pamatujete si na nějaký moment štěstí, kdy vás třeba pochválil nebo kdy vám dal najevo, že je na vás hrdý?
Myslím, že ne. Myslím, že nikdy. Mám jednu historku, kdy vím, že tatínek stál na baru v Činoherním klubu a tehdejší ředitel se ho ptal: „Pane profesore, proč jste na baru? Proč se nejdete dívat na představení?“ Táta se napil červeného vína a odpověděl: „Bojím se, že je trapná.“ Na to představení nakonec vůbec nešel.
Jak tedy reagoval, když jste mu řekla, že chcete být herečkou?
To mi samozřejmě vymlouval stylem, že zrovna já přeci nemůžu být herečkou, protože herečky musí být hezké holky. Tatínek měl totiž o herečkách jiné představy. Byl z generace, kdy všichni měli rádi Liz Taylorovou, a to byl typ krásné ženy a ne nějaká prťavá blondýna. On chtěl ze mě mít flétnistku, a proto mě hodně učil. Já jsem i vyhrála stipendium, ale nakonec jsem stejně skončila u herectví.
To vám asi úplně neřeknu, protože já jsem vlastně celý život do někoho zamilovaná. Na jednom mi imponovalo, že umí lyžovat, na druhém, že zlobí. Když jsem vychovala tři syny, tak jsem pochopila, že mám ráda mužský svět. Líbí se mi, když chlapi hrají na počítači, když kluci řídí, když jsou hezky oblečený a voní. Ve třídě se mi líbili čtyři kluci. A s těmi, co se mi líbili nejvíc, jsem se bála mluvit, takže jsem chodila kouřit s těmi druhými.
A jak vnímáte muže dnes?
Miluju muže, velmi je uctívám a vlastně jsem strašně proti emancipaci. Myslím si, že místo ženy je krok za mužem. Mám ráda muže, když jdou vepředu, a stejně vím, že na mě zbyde spousta rozhodování a práce. Neperu se s nimi o to. A je mi teď skoro líto, když vidím mladý kluky, jak čekají, až je sbalí holka. Sami si stříhají koule.
