Představte si dobu, kdy se pravda nenosila a za upřímnost se platilo vyhazovem z práce nebo jízdenkou do cely. Sedmdesátá léta v Československu připomínala nekonečnou neděli v čekárně u zubaře. Šeď, nuda a všudypřítomný strach, že řeknete něco, co se soudruhům nebude zrovna dvakrát zamlouvat.
V lednu 1977 ale tahle stojatá voda pořádně vyšplouchla, když se na světlo dostal text, který vládní garnituru málem trefil šlakem. Charta 77 nebyla žádným pokusem o ozbrojený převrat, ale v podstatě jen slušným připomenutím, že stát by mohl začít dodržovat vlastní zákony. Režim však v této logické výzvě viděl největší hrozbu.
Rebelové a signatáři Charty 77
Podpisy pod tenhle nebezpečný papír nesbírala žádná úzká skupinka vyvolených, ale pestrá směsice lidí, které spojila prostá nechuť k lhaní. Vedle sebe se tak ocitli uznávaní spisovatelé, bývalí politici i lidé z undergroundu, jako byli hudebníci z kapely Plastic People. Právě jejich zatčení se stalo onou pověstnou poslední kapkou, která rozhýbala unavené svědomí národa a donutila intelektuály konečně jednat.
Rizika a následky podpisu dokumentu
Jakmile jste jednou na ten osudný papírek napsali své jméno, váš dosavadní klidný život se rozplynul jako pára nad hrncem. Režim neváhal a okamžitě spustil mašinérii, která měla signatáře vymazat ze společnosti a udělat z nich vyvrhele. Člověk s vysokoškolským diplomem se ze dne na den mohl učit, jak správně držet koště nebo jak nejefektivněji umýt okno, protože jinou práci už mu prostě nikdo legálně nenabídl.
Státní bezpečnost a neustálé výslechy
Estébáci si na chartistech vyloženě smlsli a jejich metody připomínaly špatný akční film, ve kterém jste ale hráli hlavní roli bez nároku na honorář. Odposlechy v bytech, sledování na každém kroku a nekonečné hodiny strávené v zakouřených kancelářích měly za cíl jediné a to člověka psychicky zlomit. Pro profesora Jana Patočku se tyto brutální výslechy staly osudnými a jeho smrt ukázala světu skutečnou tvář totality.
Represe vůči rodinám signatářů
Komunistická msta se nespokojila jen s potrestáním samotného hříšníka, ale s chutí se zakousla i do jeho nejbližších příbuzných a přátel. Děti signatářů mohly o studiu na vysoké škole jen snít a místo přednášek se musely spokojit s učňákem někde v zapadlém koutě republiky. Režim moc dobře věděl, že útok přes rodinu bolí nejvíc, a neváhal používat tyto podlé metody k tomu, aby ostatní od podpisu spolehlivě odradil.
Kampaň proti Chartě
Aby soudruzi ukázali, že mají situaci pevně v rukou, uspořádali v Národním divadle bizarní představení, kterému se dnes nikdo nesměje. Donutili tehdejší uměleckou špičku, aby veřejně deklarovala věrnost socialismu a odsoudila ty ztroskotance, kteří chtěli jen trochu víc svobody. Mnoho slavných tváří tehdy sklopilo zrak a podepsalo Antichartu, čímž nechtěně vytvořili jeden z nejsmutnějších obrazů naší moderní kulturní historie.
Nucená emigrace všech, kdo nesouhlasil
Když už si režim nevěděl s někým rady a nepomáhalo vězení ani šikana, přišla na řadu akce s velmi výstižným názvem Asanace. Cílem bylo vyčistit republiku od nepohodlných živlů tím, že jim policisté udělali ze života takové peklo, až raději sami požádali o vystěhování. Lidé balili své životy do pár kufrů a odjížděli do neznáma s vědomím, že svou domovinu už možná nikdy neuvidí, pokud se něco zásadně nezmění.
Svoboda coby odkaz Charty 77
I když signatářů nebyly miliony, jejich odvaha vytvořila v tom normalizačním marasmu neuvěřitelně důležitý ostrůvek vnitřní svobody a opravdové lidské důstojnosti. Charta 77 dokázala celému světu, že i v zemi obehnané ostnatým drátem existují lidé, kteří si nenechají diktovat, co si mají myslet. Tenhle morální apel nakonec přežil všechny výslechy i vězení a stal se důležitým stavebním kamenem pro návrat k normálnímu světu.
Dětství za socialismu bylo plné her, kamarádů a svobody venku. Zavzpomínejte, jak tehdy vypadal obyčejný den.
Galerie: Charta 77 nebyla jen podpis na papíře, ale odvážný krok proti režimu, který trestal každou odchylku od poslušnosti
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
Doporučujeme

1886: Rok, kdy vznikla ikonická Coca-Cola. Které věci o ní nevíte a které vás možná překvapí

Šokující měnová reforma v roce 1953 způsobila, že stát okradl vlastní lidi a pak jim poslal tanky

Povinné sliby i první lásky u táboráku. Taková byla éra rudých šátků, uvázaných pěkně na jedničku

Noci na karimatce a budíček ve tři ráno: To všechno museli spartakiádní cvičenci vytrpět. Ale kotoul uměli lépe než děti dnes

Chmel, krev a Tuzex: Jak vypadala socialistická dřina, kde se i za pivo a džíny platilo vlastní svobodou

Povinná četba, ze které bolely ruce: Co jsme četli za socialismu. Pamatujete si klasické školní knihy?

Vana pod proudem i drogy na rozvázání jazyka: Zvrácené metody StB by vyděsily i tvůrce těch nejdrsnějších příběhů

Geniální kšeft s chemlonem: Proč byla kadeřnice za socialismu mocnější než inženýr a co všechno vyřešilo pivo

Žofie Chotková zemřela při atentátu v Sarajevu: Dvorem ponižovaná žena stála věrně po boku svého muže i ve chvíli smrti

Pozlacený věk v USA: Období, které přineslo obrovské bohatství i konec otroctví. Ale jen na chvíli. Jak to ale bylo doopravdy?
Mohlo by se vám líbit

Škola, jakou jste ještě neviděli: V pražské zahradě vyrostla učebna, kde se děti učí pod korunami stromů











