44 Kč
Představte si dobu, kdy se pravda nenosila a za upřímnost se platilo vyhazovem z práce nebo jízdenkou do cely. Sedmdesátá léta v Československu připomínala nekonečnou neděli v čekárně u zubaře. Šeď, nuda a všudypřítomný strach, že řeknete něco, co se soudruhům nebude zrovna dvakrát zamlouvat.
V lednu 1977 ale tahle stojatá voda pořádně vyšplouchla, když se na světlo dostal text, který vládní garnituru málem trefil šlakem. Charta 77 nebyla žádným pokusem o ozbrojený převrat, ale v podstatě jen slušným připomenutím, že stát by mohl začít dodržovat vlastní zákony. Režim však v této logické výzvě viděl největší hrozbu.
Podpisy pod tenhle nebezpečný papír nesbírala žádná úzká skupinka vyvolených, ale pestrá směsice lidí, které spojila prostá nechuť k lhaní. Vedle sebe se tak ocitli uznávaní spisovatelé, bývalí politici i lidé z undergroundu, jako byli hudebníci z kapely Plastic People. Právě jejich zatčení se stalo onou pověstnou poslední kapkou, která rozhýbala unavené svědomí národa a donutila intelektuály konečně jednat.
Jakmile jste jednou na ten osudný papírek napsali své jméno, váš dosavadní klidný život se rozplynul jako pára nad hrncem. Režim neváhal a okamžitě spustil mašinérii, která měla signatáře vymazat ze společnosti a udělat z nich vyvrhele. Člověk s vysokoškolským diplomem se ze dne na den mohl učit, jak správně držet koště nebo jak nejefektivněji umýt okno, protože jinou práci už mu prostě nikdo legálně nenabídl.
Estébáci si na chartistech vyloženě smlsli a jejich metody připomínaly špatný akční film, ve kterém jste ale hráli hlavní roli bez nároku na honorář. Odposlechy v bytech, sledování na každém kroku a nekonečné hodiny strávené v zakouřených kancelářích měly za cíl jediné a to člověka psychicky zlomit. Pro profesora Jana Patočku se tyto brutální výslechy staly osudnými a jeho smrt ukázala světu skutečnou tvář totality.
Komunistická msta se nespokojila jen s potrestáním samotného hříšníka, ale s chutí se zakousla i do jeho nejbližších příbuzných a přátel. Děti signatářů mohly o studiu na vysoké škole jen snít a místo přednášek se musely spokojit s učňákem někde v zapadlém koutě republiky. Režim moc dobře věděl, že útok přes rodinu bolí nejvíc, a neváhal používat tyto podlé metody k tomu, aby ostatní od podpisu spolehlivě odradil.
Aby soudruzi ukázali, že mají situaci pevně v rukou, uspořádali v Národním divadle bizarní představení, kterému se dnes nikdo nesměje. Donutili tehdejší uměleckou špičku, aby veřejně deklarovala věrnost socialismu a odsoudila ty ztroskotance, kteří chtěli jen trochu víc svobody. Mnoho slavných tváří tehdy sklopilo zrak a podepsalo Antichartu, čímž nechtěně vytvořili jeden z nejsmutnějších obrazů naší moderní kulturní historie.
Když už si režim nevěděl s někým rady a nepomáhalo vězení ani šikana, přišla na řadu akce s velmi výstižným názvem Asanace. Cílem bylo vyčistit republiku od nepohodlných živlů tím, že jim policisté udělali ze života takové peklo, až raději sami požádali o vystěhování. Lidé balili své životy do pár kufrů a odjížděli do neznáma s vědomím, že svou domovinu už možná nikdy neuvidí, pokud se něco zásadně nezmění.
I když signatářů nebyly miliony, jejich odvaha vytvořila v tom normalizačním marasmu neuvěřitelně důležitý ostrůvek vnitřní svobody a opravdové lidské důstojnosti. Charta 77 dokázala celému světu, že i v zemi obehnané ostnatým drátem existují lidé, kteří si nenechají diktovat, co si mají myslet. Tenhle morální apel nakonec přežil všechny výslechy i vězení a stal se důležitým stavebním kamenem pro návrat k normálnímu světu.
Dětství za socialismu bylo plné her, kamarádů a svobody venku. Zavzpomínejte, jak tehdy vypadal obyčejný den.
