Pozlacený věk v USA: Období, které přineslo obrovské bohatství i konec otroctví. Ale jen na chvíli. Jak to ale bylo doopravdy?

Když se řekne konec 19. století ve Spojených státech, mnozí si vybaví nekonečný pokrok, industrializaci i obrovské bohatství. A právě toto období je známé pod názvem Pozlacený věk neboli The Gilded Age. Tento termín, který proslavil spisovatel Mark Twain ve svém stejnojmenném románu, výstižně popisuje tehdejší realitu. Zvenčí se totiž Amerika jevila jako pozlacená, lesklá a plná příležitostí, ale pod tenkou vrstvou zlata se skrývaly obrovské sociální problémy, podvody, korupce a chudoba.

Nové peníze

Hlavní silou Pozlaceného věku byl rychlý rozvoj průmyslu. Železnice propojila celé Spojené státy a nové továrny začaly ve velkém vyrábět ocel, ropu a textil. Díky tomu vznikly velké firmy, z nichž plynulo obrovské bohatství, které se soustředilo jen u několika lidí. Tito podnikatelé byli sice chytří a měli vizi, ale často šli tvrdě za svým cílem bez ohledu na ostatní. Jedním z nejznámějších byl John D. Rockefeller, zakladatel firmy Standard Oil, která ovládla ropný trh. Nebál se používat tvrdé a někdy i nelegální metody a díky tomu se stal jedním z nejbohatších lidí všech dob. Ostatně, nositelé jeho jména dodnes patří k nejbohatším rodinám v Americe.

Dalším „zbohatlíkem“ byl Andrew Carnegie, jehož impérium U.S. Steel se stalo pilířem americké ocelářské výroby. I když byl známý svou filantropií a přispěl na stavbu mnoha knihoven a koncertních sálů, jeho obchodní praktiky byly nemilosrdné. Známý byl i Cornelius Vanderbilt, který začínal v lodní dopravě a posléze vybudoval rozsáhlou železniční síť, čímž získal obrovský vliv a bohatství. Tito boháči vydělávali takzvané „nové peníze“, na něž bylo bohatou aristokracií pohlíženo skrz prsty. Zbohatlíky považovala za podřadné a nechtěla je do svých řad pouštět. Nakonec jí ale nic jiného nezbylo.

Americký sen

Život bohatých lidí v USA během Pozlaceného věku byl velmi okázalý a nápadný. Noví milionáři z průmyslu a financí si stavěli luxusní sídla na Páté avenue v New Yorku, pořádali velkolepé večírky a cestovali ve vlastních vagonech nebo na jachtách. Jejich manželky a dcery nosily drahé šaty od evropských návrhářů a byly považovány za módní vzory. Přesto ale měly jako ženy omezené postavení a jejich hlavním úkolem bylo starat se o domácnost a hostit nákladné večírky. V tak velkých a reprezentativních sídlech to byla práce na plný úvazek. Společenský život měl jasná pravidla. Kluby, plesy pro debutantky nebo návštěvy opery nebyly jen pro zábavu, šlo hlavně o udržení společenské prestiže. Často to byla soutěž mezi „starou aristokracií“, která své bohatství dědila po generace, a novými boháči, jež se snažili dostat mezi elitu.

Bohatí lidé se v té době rádi prezentovali jako podporovatelé umění a dobročinnosti, i když jejich úmysly nebyly vždy úplně nezištné. Zakládali knihovny, muzea nebo univerzity jako třeba MET, Carnegie Hall nebo University of Chicago a tím si budovali dobré jméno a vliv. Často ale tímto štědrým dárcovstvím zakrývali nejen svůj neurozený původ, ale také fakt, že jejich bohatství vzniklo díky tvrdé práci dělníků, kteří dřeli za nízké mzdy a v těžkých podmínkách. Zatímco elita žila v přepychu, miliony přistěhovalců a dělníků přežívaly v chudinských čtvrtích, často bez základní hygieny. Ačkoliv byl rozdíl mezi bohatými a chudými obrovský, nemajetní nové zbohatlíky často uctívali, protože pro ně byli ztělesněním amerického snu a nadějí, že i jim se jednou může zadařit, když budou stejně pilní.

Zrušení otroctví

Pozlacený věk byl spojený i s koncem otroctví a novými nadějemi pro Afroameričany. Otroctví bylo oficiálně zrušeno v roce 1865, kdy po občanské válce vstoupil v platnost 13. dodatek Ústavy. Na Jihu to na chvíli vypadalo nadějně, černoši získali volební právo, mohli být voleni do úřadů a zakládali své školy, kostely i komunity. Tato naděje ale netrvala dlouho. Bílí obyvatelé Jihu znovu převzali kontrolu a začali černochům jejich práva brát zpět. Pomocí zákonů zvaných Jim Crow Laws zavedli tvrdou rasovou segregaci a diskriminaci téměř ve všech oblastech života, ve školách, dopravě i na veřejnosti. Černoši museli sedět na oddělených místech od bělochů, nesměli do stejných obchodů či divadel, museli mít své lékaře a běžně zažívali na veřejných místech rasistickou šikanu.

Během Pozlaceného věku se život černochů na jednu stranu překvapivě výrazně zhoršil. I když už nebyli otroky, často byli závislí na svých bývalých pánech. Pracovali na jejich polích jako nájemci, ale museli jim dávat velkou část úrody, a tak se mnozí dostali do dluhů, ze kterých se nedokázali vyplatit. Násilí a zastrašování, například od Ku-klux-klanu, bylo běžné a úřady to často ignorovaly nebo se na tom dokonce podílely. I když měli černoši podle zákona oficiálně stejná práva jako ostatní, ve skutečnosti jim byla upírána. Přesto se černošské komunity nevzdaly a zakládaly školy, kostely a noviny a připravovaly se tak na pozdější boj za občanská práva.

Konec pozlaceného věku

Pozlacený věk skončil na přelomu 19. a 20. století a vystřídala ho takzvaná progresivní éra. Ta se snažila napravit nerovnosti a korupci, které předchozí doba zanechala. Lidé byli stále nespokojenější, dělníci stávkovali a sílila odborová hnutí. To vedlo k prvním zákonům, které začaly upravovat podmínky v práci a chránit volební práva. Vláda začala více zasahovat do ekonomiky, přijala zákony proti monopolům a snažila se o spravedlivější pravidla. Novináři, politici i aktivisté upozorňovali na zneužívání moci a snažili se vzbudit zájem veřejnosti. Tím skončila doba divokého kapitalismu a začala se rodit moderní americká společnost.

Seriál Pozlacený věk: Luxus, moc a společenské intriky

Toto období mapuje televizní seriál Pozlacený věk, který natočil tvůrce známého Panství Downton Julian Fellowes. Seriál zavádí diváky do Ameriky na konci 19. století. Ukazuje dobu velkého bohatství, luxusu, ale i napětí mezi chudými a bohatými. Příběh se odehrává v New Yorku v 80. letech 19. století a sleduje mladou Marian Brook, která po smrti otce vstupuje do světa, kde spolu bojují stará aristokracie s novými boháči z průmyslu. Seriál zachycuje konflikt mezi tradicí a moderními ambicemi, a kromě krásných kostýmů upozorňuje i vážnější témata jako třeba postavení žen, rasové napětí nebo boj o moc. I když příběh není zcela podle skutečných událostí, odehrává se v reálném historickém období a objevují se v něm skutečné osobnosti, například slavná rodina Astorových nebo architekt Stanford White, který navrhl známé sídlo Rosecliff Mansion.

Zajímá vás historie? Přečtěte si, jak ve středověku žily děti vladařů.