44 Kč
Být spisovatelem v dobách, kdy o každé tečce za větou rozhodoval úředník s razítkem, vyžadovalo buď svatou trpělivost, nebo pořádnou dávku drzosti. Oficiální tiskárny chrlily jen prověřenou nudu, zatímco skutečné literární poklady vznikaly v hlubokém utajení mezi hromadami kopíráků a šálky silné kávy. Samizdatová literatura vznikala nejen u nás, ale dostávala se k nám od krajanů i přes oceán. Šířit knihy, které stály za to, vyžadovalo ale skutečnou odvahu.
Samizdat nebyl žádný elegantní koníček pro znuděné intelektuály, ale regulérní adrenalinový sport, kde se místo medailí sbíraly domovní prohlídky. Pokud jste chtěli číst něco jiného než oslavné ódy na pětiletku, museli jste se spolehnout na šikovné ruce souseda, který po nocích mučil starý psací stroj.
Celá ta neoficiální legrace začala u ruského básníka Glazkova, který si ze systému udělal dobrý den a své sbírky prostě pojmenoval jako samovydavatelství. U nás se tento model ujal s nevídanou vervou a Češi se rázem stali velmocí v bušení do klávesnic přes deset vrstev tenkého průklepového papíru. Poslední kopie sice vypadaly jako vzkaz z onoho světa, ale čtenáři za ně byli vděční i tak. Každý úder do klávesy musel být dostatečně silný, aby se písmeno prokousalo až na úplný spodek té papírové hromady. Psaní v noci vyžadovalo tlumit hluk stroje dekami, protože bdělý soused mohl mít příliš citlivý sluch na protistátní rytmus. Byla to mravenčí práce, kde jeden překlep znamenal tragédii pro celou budoucí desítku čtenářů.
Když vás režim hodil na černou listinu, zbývaly vám v podstatě dvě možnosti, a to buď psát do šuplíku, nebo založit vlastní edici jako Ludvík Vaculík či Václav Havel. Jejich Petlice a Expedice fungovaly jako dokonale promazané stroje, kde se neřešily honoráře, nýbrž to, zda vás zrovna nesleduje tajná policie. Knihy se ručně sešívaly a lepily s precizností, kterou by jim záviděl i leckterý tiskař. Celý proces výroby připomínal tajnou manufakturu, kde se v jedné kuchyni redigovalo a v druhé vázalo do plátna. Tato díla se stala základním kamenem kulturního přežití, protože uchovávala myšlenky, které měly být navždy zapomenuty. Autoři riskovali svobodu pro pár svazků, které si lidé předávali jako nejvzácnější relikvie pod pultem v mlékárně nebo v šatnách fabrik.
Distribuce těchto literárních výbušnin připomínala spíše špionážní film než půjčování knížek v místní knihovně. Půjčit někomu čerstvý strojopis znamenalo věřit mu víc než vlastní rodině, protože jeden špatný odhad mohl skončit nepříjemným výletem do vyšetřovací cely. Státní aparát sice neustále slídil po nelegálních cyklostylech, ale lidová tvořivost a touha po svobodě byly vždy o krok napřed. Vyšetřovatelé se snažili identifikovat konkrétní psací stroje podle vad v typech písma, což nutilo vydavatele k neustálé ostražitosti a častému střídání techniky. Pokud vás chytili s taškou plnou průklepáků, výmluvy na studium historie málokdy zabraly. Přesto se síť šiřitelů neustále rozrůstala a zahrnovala lidi všech profesí, od akademiků až po dělníky v teplárnách.
Dnes se nad tou šílenou dřinou s kopíráky můžeme jen pousmát, ale bez tehdejších opisovaček a tiskařů by polovina českých dějin prostě zmizela v propadlišti dějin. Všechny ty zachráněné poklady dnes odpočívají v největší sbírce svého druhu, kde každý ušmudlaný papír vypráví příběh o tom, že myšlenky se dají uvěznit jen velmi těžko. Samizdat prostě dokázal, že i na koleně se dají dělat velké věci, které přežijí i ty nejbrutálnější režimy. Jiří Gruntorád vytvořil prostor, kde tyto křehké důkazy odporu zůstávají živé a přístupné každému, kdo chce pochopit cenu svobodného slova. Je to fascinující pohled na dobu, kdy vlastnit jednu knihu znamenalo mít v ruce nástroj revoluce. Ironií osudu zůstává, že dnešní digitální záplava informací nám občas dává zapomenout, jak moc se dříve muselo bojovat za jedinou stránku pravdy.
Kadeřnictví za socialismu bylo víc než služba, rozhodovaly známosti i úplatky. Podívejte se, jak to tehdy opravdu fungovalo.
vltava.rozhlas.cz, totalita.cz, seznamzpravy.cz
