Šedé pasy, devizové přísliby a paštikáři: Temná stránka socialistických dovolených

Zahraničí nebylo úplně nedostupné. Jen se prostě nejezdilo „kam chcete“, ale „kam se smí“. A ještě za podmínek, které by dnes většinu lidí poslaly zpátky k myšlence „letos zůstaneme u Mácháče“.

Dovolená v socialismu: spíš plán pětiletky než odpočinek

Oficiálně sloužila rekreace hlavně k regeneraci pracovních sil. Prakticky to znamenalo podnikové chaty, ROH rekreace, pionýrské tábory a v lepším případě jeden vysněný pobyt u moře za několik let. Domácí dovolená? Klasika: Tatry, Orlík, Slapy, přehrada, chalupa, kemp, chatky z heraklitu a sprchy, do kterých jste radši chodili v botách. K tomu povinný stan, nafukovací matrace, ešus a pocit, že tohle je ten odpočinek pracujícího lidu. Ale kdo chtěl víc, začal pokukovat po zahraničí. A tam nastávalo úplně jiné dobrodružství.

Moře ano, ale v „přátelských“ vodách

Na italské nebo řecké pláže zapomeňte. Pro běžného člověka byla západní Evropa spíš pojem z atlasu než reálná destinace. Ale Bulharsko, Rumunsko, v lepších časech Jugoslávie? To byl náš Karibik. Bulharsko a Rumunsko nabízely hromadné zájezdy autobusem, nekonečné kolony přes půl Evropy a „luxus“ v podobě betonových hotelů a jídelny, kde byl vrchol nabídky řízek v trojobalu a rajčatový salát. I tak to pro spoustu lidí byla splněná dovolená snů. Slané moře, jiná krajina, jiné jídlo (pokud tedy zbyly devizy i na něco jiného než suvenýrové popelníky). Jugoslávie byla kapitola sama pro sebe. Krásné moře, skály, borovice, teplo, „ti Zápaďáci“ v sousedních kempech. A my v autokempu s igelitkou paštik, konzerv a pytlíkem polévky. Nebylo divu, že nás tamní začali trochu pohrdlivě nazývat „paštikáři“. Utrácet v místních restauracích prostě nešlo, když vám stát povolil směnit devizy tak akorát na pár zmrzlin.

Devizový příslib: největší boss byl ten, kdo měl šedý pas

Dostat se do „správné“ země totiž bylo víc než jen koupit si zájezd. Nejdřív bylo potřeba získat pas. A ten nebyl automatický. Pak přišel na řadu devizový příslib. Tedy oficiální povolení vyměnit koruny za cizí měnu. Bez něj jste byli turista tak maximálně v Budapešti na guláši. Komise zkoumala, kdo jste, odkud jste, co děláte, jestli náhodou nejste ideově pochybný typ, který by se mohl nevrátit. Pomáhala stranická knížka, angažovanost, dobré kádrové posudky. Nepomáhalo nic, pokud jste měli v rodině někoho, kdo emigroval. Kdo prošel sítem, dostal šedý pas třeba jen pro Jugoslávii. Z dnešního pohledu to vypadá absurdně. Pas na jednu zemi. Ale tehdy to byla doslova vstupenka do jiného světa.

Východní blok all inclusive: stan, paštika a povinná propaganda

Východní Německo, Maďarsko, Polsko, Bulharsko, později trochu komplikovaně i Rumunsko. To byly „bezpečné“ destinace. Cestovat tam bylo jednodušší než na Západ, ale rozhodně ne úplně svobodné. Sovětský svaz byl zvláštní případ. Navenek „bratrská velmoc“, v praxi jedna z nejuzavřenějších zemí. Individuální turista působil podezřele už jen tím, že chtěl někam jet sám. Většina cest byla organizovaná. Podnikové zájezdy, svazácké výpravy, odborářské rekreace. Program? Kreml, Leningrad, černomořské pobřeží. A hlavně nekonečné výstavy úspěchů národního hospodářství. Člověk si mohl myslet, že jede k moři, ale půl dovolené trávil na betonových výstavách, kde se tvářil nadšeně před expozicí kombajnu.

Exotika pro vyvolené: Kuba, Asie a „kapitalistické státy“

A pak tu byla vůbec nejvyšší liga. Opravdu exotické destinace a Západ. Kuba, Vietnam, Korea, někdy dokonce Francie, Paříž, francouzská riviéra nebo zájezdy do USA. Na papíře to vypadalo skoro jako dnešní nabídky cestovek. Jenže tyhle zájezdy byly jen pro někoho. Často pro podnikové kolektivy, pečlivě vybrané delegace, zasloužilé pracovníky, spolehlivé soudruhy. Potřebovali jste souhlas „nahoře“, devizy, doporučení. A když už se člověk do takového zájezdu dostal, měl kapesné přidělené a přepočítané. Žádné, že si koupíte, co chcete. Z některých zemí jste si dokonce nesměli dovézt ani jejich vlastní měnu. Všechno se muselo utratit na místě.

Když nebylo moře, byla chalupa

Ne každý měl nervy, známosti nebo žaludek na boj s byrokracií. A tak se vedle dovolených u moře stal československým národním sportem víkend na chalupě. Kdo neměl moře, měl rybník. Kdo neměl devizy, měl šutr na zahradě, který se dal přestavět na gril. Dovolená byla v chatce u lesa, v teplákách, s opalováním na zahradě a s pocitem, že tady nám na to aspoň nikdo nešahá.

Dnes si vybíráme, tehdy jsme se spíš probíjeli

Když se na socialistické cestování podíváme zpětně, vypadá to skoro komicky. Fronty na zájezdy, devizové přísliby, šedé pasy, strach z tajných služeb, paštika jako hlavní chod, nudapláž v NDR jako největší exotika. Ale zároveň je v těch vzpomínkách něco sympatického. Schopnost vytřískat maximum z minima. Lidé si dovolenou užili, i když spali ve stanu na karimatce, koupali se v Balatonu a do kufru balili půl spíže. Zahraničí rozhodně nebylo nedostupné. Jen bylo vyhrazené těm „správným“ zemím a „správným“ lidem. A právě proto dnes možná stojí za to připomenout si, že volně si vybrat, kam pojedeme, není samozřejmost, ale docela luxus.

Vzpomenete si, jaké dobroty jsme mlsali za socialismu? Otestujte se!