44 Kč
Kdyby se o ní psal životopis jako o superhrdince, působilo by to skoro uvěřitelně. Bohatá anglická dáma, co místo svatebních šatů oblékla jezdecké kalhoty, projížděla pouští s porcelánovým servisem a přes koloniální politiky si otevřela dveře k budoucím králům.
Přesto je její jméno po většinu 20. století zasypané pískem zapomnění. Protože stejně jako mnohé ženy dějin se do velkých příběhů nepsala, ale jen se o nich šeptalo. Gertrude Bell ale byla hlasitá. A rozhodně se nenechala umlčet.
Narodila se roku 1868 do anglické aristokracie, která jí poskytla všechno. Výborné vzdělání, kontakty, peníze a také představu o tom, jak se má správná žena chovat. Jenže Gertrude se očividně narodila s naprogramovanou vzpurností. Matku ztratila jako malá a nejbližším člověkem jí byl otec. Vlivný průmyslník s liberálním smýšlením, který ji bral jako rovnocenného partnera do debat o politice. Na Oxfordu vystudovala historii s vyznamenáním. Stala se jednou z prvních žen, které školu dokončily. Jenže pak přichází ta část, kdy měla podle dobového scénáře čekat na ženicha. Místo toho si zabalila kufr a odjela do Persie. Za tetou, strýcem-diplomatem a dobrodružstvím, které se psalo samo.
V Persii se poprvé pořádně zamilovala. Zakoukala se do diplomata Henryho Cadogana. Vztah vypadal jako slibná romantika, dokud otec neřekl rázně „ne“. A Gertrude, ač tvrdohlavá, poslechla. Henry krátce poté zemřel a Gertrude se s bolestí vypořádala po svém. Místo aby trpěla v salonu, odešla do světa. Naučila se arabsky, persky, turecky, ale i evropské jazyky, které už dávno ovládala. Začala jezdit po Blízkém východě jako po vlastní zahradě. Otevřely se jí dveře do kmenových komunit, kde si získala respekt tím, že znala jejich historii lépe než většina místních kolonizátorů. Byla i dobrodružka v tom klasickém romantickém stylu. Zdolala Mont Blanc, přežila vánici, při níž visela 50 hodin na laně, a jeden alpský vrchol po ní dokonce nese jméno. Jako kdyby neměla čas zůstat neviditelná.
Od 90. let 19. století až po první světovou válku prozkoumávala území, o kterých tehdejší Evropa mluvila jen jako o exotických kulisách. Vydávala knihy, vedla výzkumy, objevovala starověká města a posílala do Británie dopisy, které zněly jako literární reportáže. V roce 1914 se ale svět změnil a Gertrude s ním. Od dobrodružné cestovatelky se posunula k zpravodajství a diplomacii. Arabštinu, zkušenosti a obrovskou síť vazeb využila pro britskou tajnou službu. A pomohla vyvolat arabské povstání proti Osmanům. Později se spřátelila s T. E. Lawrencem. Ano, tím Lawrencem z Arábie. Ale zatímco on se stal legendou Hollywoodu, ona zůstala v poznámkách historiků a v několika fotografiích s Churchillovým doutníkem v pozadí.
Rok 1921. Káhira. Konference, kde Britové plánují, jak bude vypadat Blízký východ po válce. U stolu sedí samí muži. Až na jednu ženu. Bell. Zná všechny kmeny, hranice, konflikty i jejich potenciální řešení. A tak se stane klíčovou postavou vzniku Iráku a dnešního Jordánska. Dosazuje krále Fajsala, ovlivňuje zákony a vytváří mapy, jejichž důsledky se řeší dodnes. Je fascinující, že žena, která nikdy nedostala volební právo, pomohla vytvořit stát. Ona sama paradoxně podporovala názor, že hlasovat má jen vzdělaný člověk. A to bez ohledu na pohlaví. Radikální sufražetky jí vadily, hloupost ještě víc.
Po politických úspěších se vrací k archeologii. Zakládá bagdádské muzeum, vytváří zákony na ochranu památek a je posedlá tím, aby kulturní dědictví nebylo rozkradeno. Ironií je, že když se muzeum v roce 2003 vyrabovalo, svět o ní teprve znovu začal slyšet. Po jejích fotografiích se identifikovaly artefakty, které už fyzicky neexistují. Tenhle paradox by ji nejspíš nepřekvapil. Věděla, že impéria padají, ale lidská hloupost přežívá. Gertrude umírá roku 1926, pravděpodobně sebevraždou. Unavená, nemocná, osamělá. Její život byl naplněný dobrodružstvím, ale ne štěstím v lásce. Muži ji obdivovali, ale nebyli schopni s ní žít. Možná proto, že nebyla ochotná být menší, než byla.
„Gertrude byla anglická cestovatelka, soukromá badatelka, archeoložka, příležitostná státní úřednice a překladatelka,“ zmiňuje web Iranicaonline.org. Byla to žena, která se nebála chodit tam, kam nikdo jiný nechtěl. Zatímco Lawrence dostal Oscary, ona dostala jednu bustu v muzeu, které sama založila. Ale možná je to tak v pořádku. Možná nepotřebovala být hrdinkou s hollywoodským plakátem. Možná stačí vědět, že si tehdy vzala poušť, politiku i patriarchát. A všechny tři je s jistou drzostí přetvořila podle svého. A to je příběh, který opravdu stojí za to číst až do konce.
Iranicaonline.org, britannica.com, rsc.org.uk
