“Moje máma nevoní a já nevím, jak jí to vlastně říct,” zoufá si Denisa. Řešení nabízí psycholog Pavel Pařízek

Paní Denisa (42) si začala všímat, že její maminka o sebe přestává pečovat. V bytě je cítit zatuchlina a moč, oblečení není čisté a hygiena pokulhává. Denisa se snaží naznačovat, jemně upozorňovat, ale její matka tvrdí, že nic necítí a že je všechno v pořádku. A právě to je pro ni čím dál těžší.

Moje máma nevoní a já nevím, jak jí to vlastně říct

Když otevřu dveře do mámina bytu, vždycky mě to praští do nosu. Ten těžký, zatuchlý pach, který se drží ve vzduchu, v nábytku, v jejím oblečení i v závěsech. Prostě všude. Absolutně všude. A pak ještě něco horšího. Moč. Nejdřív jsem si říkala, že se mi to jen zdá. Že přeháním. Chci doma pořádek a potřebuju, aby to všude vonělo, takže jsem si říkala, že si to jen vymýšlím. Jenže ten nepříjemný zápach tam je pokaždé.

Máma sedí u stolu, jako by nic, a ptá se mě, jestli si dám kávu. Já tam sedím, snažím se dýchat pusou a přemýšlím, jak jí to říct. Je to moje máma. Ta, která mě učila čistit si zuby a mýt si ruce. A teď mám já říct jí, že je cítit. Jak říct pravdu a nezranit. Nechci si dát kafe, protože vidím, jak jsou hrníčky olezlé, občas špinavé. Pozvracela bych se, kdybych se z toho měla napít nebo nedej bože najíst. Možná jsem moc přecitlivělá, ale prostě taková jsem. Neumím to změnit a když už mi to začali říkat druzí, že to u mojí mámy nevoní, věděla jsem, že s tím musím něco dělat.

Navrhuji řešení, ale nevím, co dál

Dlouho jsem o tom přemýšlela. Jak to své mámě říct. Vlastní mámě. Jak ji říct, že to u ní zapáchá a smrdí močí. Nejde to jednoduše. Zkoušela jsem to opatrně. Navrhla jsem, že jí pomůžu s prádlem. Koupila jsem jí nový osvěžovač vzduchu. Navrhla jsem a pomohla s generálním úklidem, na chvíli to pomohlo, ale ona o byt nepečuje. Jednou jsem mezi řečí řekla, jestli nemá problém s odpady. Ona se ale vždycky zatváří dotčeně a řekne, že nic necítí a že si vymýšlím. Nechci ji ponížit. Nechci, aby měla pocit, že ji kontroluju nebo že se o ni bojím jako o malé dítě. Ale zároveň mám strach, že to není jen o pachu. Že za tím může být něco víc – zdravotní problém, smutek, rezignace. Jak jí to mám říct napřímo, aby se neurazila a nezavřela přede mnou dveře?

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Situace, kterou Denisa popisuje, se dotýká jednoho z nejtěžších momentů v životě dospělého dítěte – okamžiku, kdy si uvědomí, že rodič začíná potřebovat péči. Nejde primárně o pach ani o špinavé hrníčky. Jde o hlubokou proměnu vztahové dynamiky, při které se dospělé dítě ocitá v roli, na kterou ho nikdo nepřipravil. Denisa nechce být tou, kdo říká mámě, co má dělat, protože ji vnitřně stále vnímá jako autoritu. A právě v tom spočívá jádro konfliktu. Není to spor mezi dvěma lidmi, ale rozpor mezi tím, jak Denisa svou mámu vnímá, a tím, jaká její máma v tuto chvíli reálně je. Zápach v bytě staršího člověka málokdy znamená jen nedbalost. Obvykle jde o signál něčeho hlubšího – postupný úbytek čichu, při kterém člověk upřímně popírá problém, protože ho skutečně nevnímá. Nebo počínající kognitivní pokles, ztráta schopnosti udržovat rutinu. Může jít o depresi či chronický smutek, při kterém člověk rezignuje na péči o sebe i okolí. Denisina intuice, že za pachem se skrývá něco víc, je s velkou pravděpodobností správná.

Matčina obranná reakce – dotčení a popírání – je naprosto typická. Přiznat si, že můj byt zapáchá a já to nevnímám, znamená přiznat si vlastní zranitelnost. A to je pro člověka, který byl celý život soběstačný, téměř nesnesitelné. Matka se nebrání Denise. Brání se tomu, co by přijetí její poznámky znamenalo. Denisina dosavadní strategie nepřímých návrhů je pochopitelná, ale současně matce umožňuje problém ignorovat. Pokud otázka nezazní jasně, lze ji odmávnout. Vzniká bludný kruh: Denisa naznačuje, matka odmítá, Denisa ustupuje, situace se zhoršuje. Cesta ven vede přes upřímný rozhovor, který je laskavý a zároveň jednoznačný. Podstatné je mluvit o vlastním strachu, ne o matčině selhání.

Věta „mám o tebe strach“ funguje úplně jinak než „u tebe to smrdí“. První vyjadřuje spojení, druhá vyvolává stud. Denisa může říct, že si všímá změn, které ji znepokojují, a že by se cítila klidnější, kdyby společně navštívily lékaře. Prakticky je rozumné přestat řešit symptomy a zaměřit se na příčinu – lékař může posoudit, zda nejde o ztrátu čichu, kognitivní změny nebo depresi. Zároveň si Denisa musí přiznat nepříjemnou pravdu: matka se může urazit. Může se zavřít. A to neznamená, že Denisa udělala chybu. Vyhýbání se nepříjemnému rozhovoru chrání krátkodobý klid, ale dlouhodobě situaci zhoršuje pro obě strany. Mlčení v takové situaci není ohleduplnost, je to odsouvání problému, který se sám nevyřeší.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.

Jak má paní Denisa postupovat v takto citlivé věci? Má vůbec cenu mámě říct, že by potřebovala pomoc? A případně jí pomoci? Přečtěte si také příběh paní Patricie, která ví o manželově nevěře, ale má svázané ruce.