“Mami, omlouvám se, ale nechci ani nemůžu se o tebe starat. Nebudu to dělat, není to moje povinnost. Chci do ciziny,” píše matce Martina

Své naštvání a frustraci z nepochopení přetavila do dopisu slečna Martina (36 let). Rozhodla se pro svobodný život, kdy sice občas nějakého partnera má, ale nikdy ne na dlouho. Ani děti, manželství, rodina a podobně jí nic neříkají. Sama se nechce vydat touto cestou.

Mami, omlouvám se, ale nechci ani nemůžu se o tebe starat

Je to přirozeně její volba. Nyní však přichází chvíle, kdy její zase máma potřebuje pomoc. A přirozeně chce, aby se o ni postarala právě její dcera, slečna Martina. Nemá přece rodinu, děti, má spoustu času. Není to, ale její povinnost, nebo ano? I proto se mamince rozhodla napsat dopis.

Mami,

promiň, že ti to píši, není to sobectví, ale chci, abys to věděla. Nepostarám se o tebe. Promiň, ale není to moje povinnost. Možná jsem povrchní a ta špatná, ale mám svůj život a ten si žiju. Vybrala jsem si ho a nechci, aby to bylo jinak. Jsem sobecká? Ať! Pracuji spoustu hodin, chci se někam dostat, mít funkci a pracovat tak, jak mě baví. Před rokem jsem rozjela vlastní podnikání, daří se mi ho rozvíjet a dávám do něj všechnu energii.

Nechci děti ani rodinu, pochop to

Nechci děti a rodinu, chci být svobodná a mít možnost se sbalit a odjet kamkoli, kam jen budu chtít. Chci se rozhodovat sama. Bez toho, abych musela myslet na rodinu, děti nebo další lidi.  Ať to bude znít hrozně nebo ne, není moje povinnost se automaticky postarat o tebe. Můžu ti pomoci najít vhodný dům s pečovatelskou službou, něco ti přispívat, ale k sobě domů tě rozhodně nevezmu. Vím, že za to na mě budeš naštvaná, nikdy jsi mě tak úplně nechápala a moje rozhodnutí jsi vždy odmávla rukou, že až najdu muže, kterého si vezmu, děti chtít budu. Jsem jen mladá a nevyzrálá. Mami, jak jsi mohla? To, že jsem si vybrala jinou životní cestu než se tobě líbí, je přece moje věc. Nechci děti a rodinu, okolí to musí přijmout a respektovat.

Vidím svůj život jinak

Chci žít svobodný život a nemít s sebou nikoho, kdo by ovlivňoval mé rozhodnutí. A rozhodně nemusím všechno, co jsem budovala, zahodit, protože mě potřebuješ. Mou pomoc. Proč mi musí všichni opakovat, že jako “správná dcera se o mámu musím postarat”? Já jsem na svět nechtěla, neměla jsem na výběr a nikdo mi nedal možnost rozhodnout se. Rozhodla jsi za mě ty, protože jsi mě chtěla. Takže kecy, že jsi o mě pečovala roky a teď ti to musím vrátit, neberu. To, že jsem se narodila byla tvoje volba, ne moje. Chtěla jsi dítě a tak je přirozené, že o něj pečuješ. Vím, že to zní strašně drsně, a to zase nechci. Ale potřebuji, abys pochopila, že prakticky se o tebe starat nemůžu, protože mám ve svém životě jiné plány.

Ráda bych žila v cizině. A budu

Promiň mami, ale chci se v budoucnu odstěhovat do zahraničí, svou online firmu můžu řídit odkudkoliv. Chci střídat destinace podle toho, kde se mi bude líbit. Nehodlám se vzdát svých snů, na které tvrdě dřu, abych s tebou byla doma, starala se o tebe a život mě jen tak míjel. Chci žít, ne přežívat. Zaplatím ti, co bude vhodné. Možná jsem špatná dcera, ale mám se ráda a chci v životě dělat svoje volby. Mám tě ráda, ale obětovat se nechci. 

Martina

Rozhodla se slečna Martina správně? Je skutečně povinností dětí pečovat o své staré rodiče? Jak byste danou situaci řešili vy? Také byste slevili ze svých nároků, překopali svůj život, aby rodiče měli ve vás pečovatele? Nebo byste to nechali na profesionálech?

Přečtěte si také příběh paní Renaty. “Tchyně po nás chce, abychom jí pravidelně přispívali na živobytí. Přesně si nadiktovala podmínky, prý nevyjde s důchodem,” neví si rady Renata