"Stydím se to přiznat, ale miluji dva muže najednou. Jsou to bratři a já nevím, kterého si vybrat," tápe Martina

Vždycky jsem tak nějak věřila, že láska je přímá. Prostě někoho potkáte a víte, že s ní buď být chcete nebo nechcete. Ačkoliv jsem názoru, že to my si řídíme život sami, v tomto případě to spíš vypadá, že si to život zařídil podle sebe. Dnes stojím před těžkým rozhodnutím, které by si jen málokdo dokázal představit nebo v horším případě jej žít. Miluji dva muže najednou. A aby toho nebylo málo, jsou to bratři.

Stydím se to přiznat, ale miluji dva muže najednou

Seznámila jsem se nejprve s mladším z nich. S Petrem. Byl to veselý, spontánní kluk, který mě uměl rozesmát i ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se na mě řítí snad celý svět. Zamilovala jsem se do jeho lehkosti bytí a energie, která z něj doslova čišela. Jenže brzy jsem poznala i jeho staršího bratra, Adama. Na rozdíl od Petra, byl Adam klidný, zodpovědný a vyzařoval z něj pocit zvláštní jistoty. Najednou jsem měla vedle sebe dva muže, kteří byli každý jiný a přitom pro mě oba dva byli naprosto neodolatelní.

Čím déle jsem je poznávala, tím více jsem cítila, že se rozděluji na dvě poloviny. S mladším Petrem jsem zažívala vášeň a nespoutanost, s tím starším zase klid a hloubku. Oba mě přitahovali tak silně, že jsem se ocitla v pasti vlastních pocitů. Přiznat si to nahlas trvalo dlouho a bylo to těžší, než jsem původně předpokládala. Přišla jsem si jako největší zrádce. Nejen jich, ale i sebe samé. Zamotala jsem se do něčeho, z čeho nebylo snadné vystoupit. A jestli se ptáte, zdali jsem vystoupit chtěla, musím sobecky přiznat, že ne.

S kým vidím svou budoucnost?

Jednou v noci jsem nemohla spát a přemýšlela jsem, zda je vůbec možné milovat dva muže najednou. Bohužel jsem si musela přiznat, že to jde. Každý z nich má totiž v mém srdci jiné místo. Psychologové často říkají, že naše srdce má schopnost milovat víc než jednu osobu, jenže společnost nás učí, že je třeba si vybrat. A já právě teď nevím, jestli chci volit podle rozumu, nebo podle toho, co mi našeptává srdce. Jedna moje kamarádka, se kterou jsem svou situaci řešila, mi řekla, že bych si měla vybrat toho, s kým vidím svou budoucnost, koho si dokážu představit jako otce svých dětí, a kdo má pro mě jako partner nějaký potenciál. Jenže co když vidím budoucnost s oběma, jen pokaždé jinou? S jedním vidím život plný cestování, smíchu a dobrodružství. S tím druhým vidím domov, pevné zázemí a klidnou lásku. Jako by mé srdce stálo kdesi na rozcestí, kde obě cesty vedou k něčemu krásnému, ale já mohu jít jen jednou z nich. Přitom by mi naprosto vyhovovalo nechat si obě.

Bratři nic netuší

Nejhorší na tom je, že Petr ani Adam o mých citech nic nevědí. Netuší, že se vídám s oběma a že se mezi nimi snažím rozhodnout. Bojím se, že kdyby se to dozvěděli, nejen že bych přišla o oba, ale navždy bych mezi ně zasela nenávist. A to nechci. Bratrská láska je přece něco, co by nikdy nemělo být v ohrožení. Občas přemýšlím, jestli není řešením odejít od obou. Možná by to bylo fér. Jenže dokážete odtrhnout srdce od člověka, kterého skutečně milujete? Cítím, že ať udělám cokoli, někdo bude trpět a to je to poslední, co bych chtěla.

Pravdu říct nemohu a ve lži se už dlouho potácet nevydržím. Navíc tak jako ublížím jednomu z nich, stejně ublížím i sama sobě. Příběh, který teď žiju, by mohl být námětem románu. Ale mně se nechce být hrdinkou dramatu, které končí slzami. Chtěla bych, aby existovalo řešení, které nikoho nezničí a nikomu z nás neublíží. Jenže vím, že jednoho dne si budu muset vybrat. Ať se v danou chvíli rozhodnu jakkoli, můj život už nikdy nebude jako dřív.

„Moje dcera se nestará o mou vnučku, musím převzít roli mámy místo toho, abych byla babička!“ říká Stanislava