“Mám pocit, že jsem zbytečná a nové době nerozumím,” píše smutně Radana

Paní Radana (57) má pocit, že je pro svět zbytečná. Nerozumí v práci novým věcem, kolegové ji připadají jako z jiného světa, mluví cizím jazykem, který si ona sama neumí přeložit. A tak má pocit, že je na poradách navíc. Že už to jen doklepe do důchodu a bude hotovo. Navíc všude čte, jak je dnešní mladá generace unavená.

A nakonec to nejdůležitější: vaše hodnota není a nikdy nebyla dána jen prací. To, že děti vyrostly a manžel je vedle vás spíš fyzicky než emočně, neznamená konec, ale výzvu k nové definici sebe sama. Zkuste si položit otázku ne „K čemu jsem ještě dobrá?“, ale „Co ve mně dlouho čekalo na prostor?“ Může to být něco zdánlivě malého, kurz, dobrovolnictví, práce s lidmi, psaní, péče, předávání zkušeností. Pokud by se pocity prázdnoty a mizení prohlubovaly, velmi bych doporučila individuální terapii, ne proto, že by s vámi bylo něco špatně, ale proto, že si zasloužíte, aby vás někdo znovu uviděl a pomohl vám vidět sebe jinýma očima. Tenhle život ještě zdaleka není jen o čekání. Jen teď potřebuje nový směr, ne konec.

Paní Radana má problémy, které neví, jak vyřešit. Připadá si zbytečná a neví, jak docílit opaku. Jde to? Přečtěte si také příběh pana Kamila, který kvůli milence opustil rodinu a děti.

Mám pocit, že jsem zbytečná a nové době nerozumím

Každé ráno vstávám o něco těžší než dřív. Ne proto, že by mě bolelo tělo, ale protože mě tíží pocit, že už vlastně nejsem potřeba. V práci sedím mezi mladšími kolegy, kteří mluví rychle, smějí se nahlas a používají slova, kterým často ani nerozumím. Umělá inteligence, nové aplikace, systémy, které se mění dřív, než se je stihnu naučit. Oni mají energii, ambice, sny. Já mám jen jednu tichou myšlenku: „Už to nějak doklepat do důchodu.“

Dřív jsem byla spolehlivá. Věděla jsem, co mám dělat, znala jsem svou práci do detailu. Lidé za mnou chodili pro radu, ptali se, vážili si mě. Teď mám pocit, že jsem jen neviditelná kulisa. Sedím u počítače a bojím se kliknout špatně, abych nebyla za hloupou. Když se mluví o nových projektech, mlčím. Ne proto, že bych neměla názor, ale protože mám strach, že by byl „zastaralý“. Ten pocit zbytečnosti si s sebou táhnu i domů. Jedu tramvají plnou lidí, ale je v ní ticho. Všichni koukají do mobilů, do malých světů, kam já nepatřím. Nikdo se neusměje, nikdo se nepodívá do očí, nikdo nepozdraví. Připadám si, jako bych pomalu mizela. Jako by moje přítomnost už neměla žádnou váhu.

Jsem pro svět zbytečná

Někdy si říkám, jestli je tohle opravdu všechno. Jestli život po padesátce znamená jen čekání. Čekání na pátek, na výplatu, na důchod. A občas mě přepadne myšlenka, kterou se bojím vyslovit nahlas: že se cítím zbytečná nejen v práci, ale i v životě. Možná by bylo nejlepší, kdybych z práce odešla, protože by mé místo obsadil někdo mladší, lépe chápající. Jenže mám ještě pár let do důchodu, co budu dělat, kdo mě zaměstná? V životě tápu a netuším, jak dál. Děti velké, do důchodu daleko, manžel vedle mě, ale ne se mnou. Takový život jsem teda na staré roky fakt nečekala.

K odpovědi na situaci paní Radany nás inspirovala koučka Cheryl Robinson

Paní Radano,

to, co popisujete, není selhání ani slabost, je to velmi typický, ale málo pojmenovaný stav ženy v přechodové životní fázi. Dlouho jste byla potřebná, kompetentní, ukotvená ve své roli, a svět kolem vás se začal měnit rychleji, než se mu dá lidsky stačit přizpůsobit. Váš pocit neviditelnosti nevzniká proto, že byste ztratila hodnotu, ale proto, že se změnilo prostředí, které přestalo oceňovat zkušenost, hloubku a kontinuitu. Mozek si pak tuto změnu často vyloží krutě: „Jsem zbytečná.“ Ve skutečnosti ale jen chybí zpětná vazba a smysluplné uznání, na které jste byla zvyklá.

Ráda bych vás povzbudila k malému, ale důležitému posunu: nehodnoťte se optikou rychlosti a novosti, ale dopadu. Vy máte něco, co mladší kolegové teprve budují, schopnost vidět souvislosti, předvídat chyby, uklidňovat chaos. Zkuste si konkrétně sepsat, v čem jste byla a stále jste oporou: komu jste pomohla, co umíte vysvětlit jednoduše, kde máte přehled. A pokud je to možné, zkuste si ve své práci najít roli „překladatelky“ mezi starým a novým světem, někoho, kdo se ptá, doptává, dává věcem strukturu. To není ostuda, to je dovednost. Zároveň si dovolte učit se pomalu a bez studu. Strach z chyb je dnes často větší brzdou než skutečný nedostatek schopností.