Příběh čtenářky: Jsme spíš přátelé

Zkrátka i já jsem uvěřila, když mě Vítek hlasem chvějícím se touhou přesvědčoval: „Neboj se, nic se nemůže stát, já si dám pozor!“ Tak jsem přišla o panenství a vážně se nic nestalo. Nebo vlastně stalo – moje první velká láska se rozhořela naplno. Až jsme se oba zalykali tím, jak je nádherná, největší na světě… A protože se „nic nestalo“ ani na podruhé, na potřetí, na počtvrté… opájeli jsme se milováním čím dál víc a častěji, až…

MÁMA TO POZNALA

„Blaničko, nejsi náhodou v tom?“ zeptala se mě jednoho dne máma. Jak to mohla poznat, blesklo mi hlavou. Vždyť jsem se tak snažila zamaskovat, jak je mi každé ráno špatně! No, poznala to, a mně nezbylo než kajícně přikývnout. Bála jsem se, jak to přijme, ale dokonale mě překvapila. Dojatě se usmála a pokrčila rameny: „Moje babička, tvá prababička, říkávala, že dítě je vždycky radost!“ Pak jí vhrkly slzy do očí a něžně mě pohladila po plochém bříšku, kde se ukrýval ještě nepatrný zárodeček budoucího života. „Tátovi to radši řeknu sama. To víš, nadšením skákat nebude, ale vyrovná se s tím,“ dodala prakticky.

Ani se mě neptala, co na to Vítek. Jako by tušila, že tomu jsem to zatím neřekla. Vlastně nevím, proč jsem se s tou už pár týdnů trvající starostí neodvážila nikomu svěřit. „Cože?“ vykulil Vítek nevěřícně oči, když se dozvěděl, že se má stát otcem sotva půl roku po dosažení své plnoletosti. „Naše z toho raní mrtvice!“ prohlásil zaraženě, ale pak se najednou široce usmál a dodal: „A co! Vlastně je to prima zpráva, Blani! To se zvládne!“

Samo se to sice nezvládlo, ale mrtvice neranila nikoho. Já jsem s osmiměsíčním bříškem odmaturovala, o tři týdny později jsme se s Vítkem vzali a pár dní nato se nám narodil Matýsek. Ačkoli se mi to původně moc nezamlouvalo, nakonec jsem byla ráda, že jsme se všichni tři nastěhovali do jednoho pokoje, který nám uvolnili naši. Mámina pomoc mi přišla ohromně vhod. Až když se náš maličký narodil, došlo mi, že se na mateřství vlastně ještě necítím. Měla jsem strach, že to nezvládnu, zaplavovaly mě vlny úzkosti, každou chvíli jsem brečela. A Matýsek taky brečel – občas dokázal prokřičet půlku noci, takže se nevyspal vůbec nikdo.

VÍTEK TO VZDAL

„Hele, Blani, já se asi zatím zase vrátím bydlet k našim,“ prohlásil jednoho dne Vítek. Bodlo mě u srdce. Přece mě v tom nenechá! Vždyť jsme manželé, Matýsek je nás obou, já s ním nechci zůstat sama! „Jen prozatím, než kluk trošku povyroste,“ uklidňoval mě Vítek, když viděl, jak vyděšeně se tvářím. „Pak se k vám zase vrátím,“ dodal mlhavě.

Nevím, jestli tomu v tu chvíli sám věřil ani kdy mělo to jeho „pak“ nastat, ale odstěhoval se hned druhý den a sešli jsme se až půl roku nato u rozvodového soudu.

Žila jsem s Matýskem dál u našich, kteří se mi snažili pomáhat, jak nejvíc mohli. Vlastně bych spíš měla říct, že jsem já pomáhala jim, protože hlavní péči o mě i o svého vnoučka vzali na sebe se vším všudy. Zaměstnání jsem sháněla marně, takže nás rodiče i živili. Bývalo mi dost těžko a až dnes si uvědomuju, že jsem si svého malého synka vlastně ani nedokázala užít. Milovala jsem ho celým srdcem, to ano, ale zároveň jsem na ty správné mateřské pocity prostě neměla. Možná by to bývalo bylo jinak, kdyby od nás Vítek neodešel. Takhle, jak to bylo, jsem se postupně cítila být spíš jako Matýskova starší sestra než matka a naši se k nám taky chovali, jako bychom oba byli jejich děti.

MOJE NÁVŠTĚVY ŘÍDLY

Synovi byly dva roky, když mi bývalá spolužačka ze střední školy nabídla, ať s ní jedu do Německa. Podařilo se jí tam sehnat dobře placenou práci v seriózní firmě, a jakmile zjistila, že je tam ještě jedno volné místo, vzpomněla si na mě. „Němčinu máš perfektní a pro chlapečka bude nejlepší, když ho necháš u vašich a budeš vydělávat dost na to, aby se měl dobře,“ prohlásila.

Nejprve mě píchlo u srdce – to mám od toho roztomilého drobečka odejít? Pak mi došlo, že má nejspíš pravdu. Našim se vlastně dost ulevilo. Pochopila jsem, že moje domácí péče o syna je nijak nevytrhne, naopak, když jim přestanu viset na krku a budu na malého vydělávat, pomůže jim to víc.

A tak jsem tedy jela… Moje stesky se brzy rozptýlily. Seznamovala jsem se s prostředím, učila se zvládnout své pracovní povinnosti, poznávala nové lidi. Za Matýskem jsem jezdila nejprve každý druhý víkend, ale protože jsme vždycky oba obrečeli loučení, a navíc mě to dost vyčerpávalo, začala jsem ho navštěvovat jen jednou měsíčně. A postupně moje návštěvy doma řídly, takže už jsem synka vídala jen třikrát čtyřikrát do roka.

NEMÁ SMYSL NAŘÍKAT

Ten rok, co šel do školy, jsem se v Německu vdala. Manžel je moc hodný a podporoval mě v tom, ať si Matýska vezmu k sobě – ochotně by ho adoptoval. Ale když jsem to řekla mámě, zatvářila se velice odmítavě. „To ne, Blanko,“ prohlásila rázně. „Žij si svůj život, nikdo ti to nezazlívá. Já mám o starost míň, když vím, že jsi šťastná a máš dobrého muže. Ale Matýska nech u nás. Tady je doma! Má tu své kamarády, cítí se tu spokojeně a pak… promiň, ale dneska jsem pro něj máma spíš já než ty!“

Tehdy jsem to nesla hodně těžko. Zvlášť když jsem se zeptala přímo syna a on bez váhání prohlásil: „Nechci jít od babičky a od dědy! S tebou si neumím hrát a povídat!“ Zabolelo to jak rána nožem do srdce a do očí mi vhrkly slzy. Když to Matýsek uviděl, usmál se a ostýchavě mě pohladil. „Neplač, maminko, já tě přece mám taky rád! A někdy za tebou přijedu na návštěvu, jo?“

Věděla jsem, že dostávám to, co jsem si zasloužila. Přestože trest byl snad moc přísný na to, že jsem se provinila „jen“ mladickou pitomostí. Ale takový je život…

O dva roky později se mi narodila dvojčata – chlapeček a holčička. Teprve díky nim jsem poznala, o co všechno jsem přišla, když jsem Matýska opustila. A o co jsem ho ošidila. Nedržela jsem ho za ruku, když mu „píchali uši“, nepofoukala jsem mu rozbitá kolena, neslyšela jsem, jak na školní besídce recituje básničku, neučila jsem ho jezdit na kole…

Ale nemá smysl fňukat nad rozlitým mlékem. Dnes je Matýskovi skoro osmnáct – je tak starý, jako byl jeho otec, když jsem otěhotněla. Náš vztah je výborný, i když jsme spíš dobří přátelé než matka a syn. Ale asi to tak zkrátka mělo být…

Příběh zaslala Blanka H.

Své skutečné životní příběhy můžete zasílat na e-mail: web@svetzeny.cz

Foto: Depositphotos (1)

@svetzeny