Vášeň z počátku vztahu obvykle vyprchá za dva až tři roky. Přesto jsou mezi námi manželé, jejichž mozek na partnera po desetiletích reaguje podobně jako u čerstvě zamilovaných. Co za tím stojí?
Euforie, které říkáme romantická láska, je hluboko zakořeněná v našem mozku. „Ale může opravdu vydržet?“ Statistiky ukazují, že v Česku v posledních letech skončí rozvodem necelých 40 % manželství a loni se rozvedlo přes 21 tisíc párů, nejčastěji po šesti letech od svatby. Očekávání přitom máme vysoké, většina z nás by si nevzala člověka, do kterého nejsme zamilovaní, ani kdyby měl všechno ostatní, co od partnera očekáváme.
Jak dlouho trvá zamilovanost a proč vyprchá
Zamilovanost netrvá věčně, podle odhadů zhruba 18 až 36 měsíců. Pak slábne. Neurobioložka Lucy Vincent, specialistka na chemii lásky, to vysvětluje evolucí. „Příroda je hospodárná,“ říká. „Věčná vášeň nemá z hlediska evoluce smysl, takže lidský mozek je do jisté míry naprogramovaný tak, aby partneři zůstali spolu, dokud jejich dítě nemá slušnou šanci přežít.“
Páry, které za první roky vytvoří společné zájmy a hodnoty, se stávají blízkými přáteli. Když k tomu připojí uspokojivý milostný život a umějí si otevřeně říct, co se jim líbí a co ne, mají na čem stavět. Pokud se jim to během pár let nepodaří, hrozí, že se dostaví zklamání: spolu s mizející vášní ubývá orgasmů, které živí systém odměny, a nastupuje nepohoda, někdy i znechucení. Mladí mají víc hormonů a je pro ně důležitá přitažlivost, starší hledají v životě harmonii a souznění. Po menopauze sice ubývá estrogenů, které se podílejí na tvorbě receptorů pro hormony citové vazby, ale pár, který se potká až později, nebývá hormony tolik zaslepený.
Je možné být zamilovaný i po třiceti letech manželství?
Je, a častěji, než byste možná čekali. Mnoho lidí o sobě i po třiceti letech manželství říká, že jsou do svého partnera stále velmi intenzivně zamilovaní. Mozek takových lidí reaguje na partnera podobně jako mozek čerstvě zamilovaných: aktivují se oblasti spojené s odměnou a motivací, zejména ty, které jsou bohaté na dopamin. Taková láska je bez nutkavé touhy a posedlosti, které provázejí první fázi zamilovanosti, a souvisí spíš s vyšší spokojeností v manželství, lepší psychickou pohodou i větším sebevědomím.
Největším nepřítelem každého vztahu je podle Lucy Vincent nedostatečná komunikace. Když si totiž povídáte s partnerem z očí do očí, posilujete citové vazby, a podobně funguje, když partnera během dne několikrát oslovíte kvůli něčemu příjemnému: „Viděl jsi toho divného ptáka za oknem? Pamatuješ na tu dobrou pizzu, kterou jsme společně jedli na náměstí v Římě?“
Vztahu škodí i stereotyp, naopak pomáhají nové zážitky ve dvou, protože vzrušení z nich si člověk snadno připíše na konto partnera. Svou roli hraje i idealizace: schopnost vidět v druhém hezkého, chytrého a vtipného člověka je velmi důležitá vlastnost, která vztahy posiluje.
V minulosti lidé od manželství čekali hlavně zajištění a bezpečí, dnes čekají sebenaplnění. Průměrné manželství je dnes slabší než kdysi, ale ta nejlepší jsou „mnohem silnější“, jen vyžadují, abyste jim věnovali víc času a energie. Nemá cenu slibovat druhému věčné city a lásku až za hrob, raději si vzájemně řekněte, jak se k sobě budete chovat. Třeba že k sobě budete slušní i při hádce, budete respektovat druhého a budete si věrni. Pak je podle neurobioložky docela slušná šance, že se manželé budou milovat až do smrti.
