Proč milujeme ty, co nás odmítají, a odmítáme ty, kteří po nás touží

Na první pohled to může působit nelogicky. Proč by někdo odmítal náklonnost, po které tolik lidí touží, a naopak investoval emoce tam, kde se mu jich nedostává. Odpověď často neleží v druhých lidech, ale v nás samotných. V tom, co považujeme za lásku, co si myslíme, že si zasloužíme, a jaký vztah máme sami k sobě.

Proč milujeme ty, co nás odmítají, a odmítáme ty, kteří po nás touží

Tento vzorec se navíc často opakuje. Nejde o jednu nešťastnou zamilovanost, ale o sérii podobných vztahů. Jako bychom znovu a znovu sahali po stejném typu člověka, i když víme, že nás čeká zklamání. Právě zde se otevírá prostor pro hlubší pochopení vlastní psychiky. „Jedním z hlavních důvodů je touha po uznání. Když nás někdo odmítá, naše ego to vnímá jako výzvu. Podvědomě máme pocit, že pokud si jeho lásku získáme, potvrdíme tím vlastní hodnotu. Nejde pak ani tak o samotného člověka, ale o pocit vítězství. O důkaz, že jsme dost dobří, zajímaví a hodni pozornosti. Láska se v takovém případě mění v honbu za uznáním,“ uvedla psycholožka, Berit Brogaard.

Strach z opravdové blízkosti

Velkou roli hraje také strach z opravdové blízkosti. Zájem člověka, který je otevřený a citově dostupný, s sebou přináší notnou odpovědnost. Znamená to možnost skutečného vztahu, ve kterém bychom se museli ukázat takoví, jací opravdu jsme. Pro někoho je to děsivější než nejistota a bolest. Odmítáním těch, kteří nás chtějí, si tak nevědomky chráníme vlastní zranitelnost. „Často se zde odráží i naše dětství. Pokud jsme vyrůstali v prostředí, kde byla láska podmíněná, kolísavá nebo jsme si ji museli zasloužit, může nám být tento model povědomý. Odmítání pak vnímáme jako normu, zatímco klidná a stabilní náklonnost nám připadá cizí nebo dokonce nudná. Mozek má tendenci vyhledávat to, co zná, i když to bolí,“ upřesňuje Brogaard.

Snaha o idealizaci

Dalším faktorem je idealizace. Nedostupný člověk nám dává prostor promítat si do něj vlastní představy. Protože ho doopravdy neznáme, můžeme si ho vysnít jako ideální bytost. Člověk, který je nám nablízku a otevřeně o sobě mluví, tuto možnost nenabízí. Vidíme jeho slabosti, chyby i obyčejnost, a to může iluzi rychle rozbít. Odmítání těch, kteří po nás touží, někdy souvisí i s nízkým sebevědomím. Pokud si hluboko uvnitř myslíme, že si lásku nezasloužíme, může nám být nepříjemné ji přijímat.

Zájem druhého pak zpochybňujeme, bagatelizujeme nebo odmítáme. Naopak u někoho nedostupného máme pocit, že jeho nezájem potvrzuje náš vnitřní obraz o sobě. Cesta ven z tohoto bludného kruhu nezačíná u výběru jiného partnera, ale u práce sama se sebou. Uvědomění si vlastních vzorců, pojmenování strachů a pochopení toho, odkud pramení.

Teprve když začneme přijímat sami sebe, můžeme začít přijímat i lásku, která není boj, ale klid. A právě ta bývá nejcennější, i když na první pohled nepůsobí tak dramaticky.

„Žárlí ten, kdo miluje, tvrdí můj partner, který mě kontroluje všude,“ je rozladěná a překvapená Ester