“Manžel pije čím dál víc, nevím, co mám dělat.” Zuzana už netuší, jak dál

Paní Zuzana (50) nikdy nepatřila k těm, kteří si s manželem nedali nějakou tu skleničku. Její manžel si otevřel občas pivo k večeři, na narozeninách se pilo, ale střídmě. Nikdy to nebylo nad míru. Možná proto si nevšimla, že se něco změnilo. Že pití u manžela začalo být problémem. Větším a větším.

Manžel pije čím dál víc, nevím co mám dělat

Nikdy bych neřekla, že to jednou vyslovím nahlas. Že budu přemýšlet o tom, jestli žiju s alkoholikem. Můj manžel přece vždycky pil. Jako všichni kolem. Pivo k večeři, panák na oslavě, přípitek na Vánoce. Nikdy neležel pod stolem, nikdy nezapomínal, co dělal. Říkala jsem si, že je to normální. Česká klasika. Jenže někdy se to nenápadně změnilo.

Už to nebylo pivo k večeři. Bylo to pivo hned po příchodu z práce. Ještě v bundě si ho otevřel. Pak druhé. Třetí. Večeře se mezitím vařila, ale on už seděl u televize, sklenice prázdná, jeho hlas o něco hlasitější než dřív. Když jsme si konečně sedli ke stolu, byl jiný. Uvolněný až moc. Ne úplně opilý – ale rozhodně už ne střízlivý. Začala jsem si všímat detailů. Jak se mi vyhýbá pohledem. Jak je podrážděný, když se zeptám, kolik už toho měl. Jak se urazí, když řeknu, že mi to vadí. „Vždyť nic nedělám,“ opakuje. „Jen si dám pivo. Po práci mám nárok."

Mám nárok na pivo

Ale já už ho večer nemám. Nemůžu si s ním normálně povídat. Všechno buď shazuje, nebo obrací v legraci. Směje se sám sobě. A když jdu spát, zůstává ještě dlouho v obýváku. Ráno vstává mlčky, unavený, s těžkou hlavou. A odpoledne se to celé opakuje. Nevím, co se stalo. Jestli ho něco trápí. Jestli je to práce, věk, prázdno, které přišlo, když naše děti vyrostly. Ptala jsem se. Odpověděl, že přeháním.

Že hledám problémy tam, kde nejsou. A možná bych mu ještě před rokem věřila. Teď už ne. Nechci domů chodit s obavou, v jakém stavu ho najdu. Nechci plánovat večery podle počtu lahví v lednici. Nechci se bát říct cokoliv jen proto, že má už „něco v sobě“. A hlavně – nechci zestárnout po boku muže, který si raději otevře další pivo, než aby se mnou byl doopravdy. Stydím se to říct nahlas, ale myslím, že to, co se děje, už není normální pití. A ještě víc se bojím toho, že jestli se nic nezmění, budu si muset vybrat. Mezi ním takovým, jaký je teď – a sebou. A já nevím, co mám dělat.

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

Příběh, který zde zaznívá, je v českém prostředí mimořádně častý a zároveň přehlížený. Jedná se o situaci, kdy se společensky tolerované pití alkoholu pozvolna přesune do závislostního vzorce, aniž by naplnilo představu, kterou většina lidí o alkoholismu má. Žádné dramatické scény, žádné padání pod stůl. Místo toho tichá, každodenní eroze vztahu a blízkosti. Česká společnost má výrazně posunutou normu přijatelného pití a žena v takové situaci proto čelí dvojí zátěži: žije s partnerem, jehož chování se mění, a navíc se potýká s pochybnostmi, zda snad nepřehání, protože partner její obavy důsledně odmítá a bagatelizuje. Právě toto zpochybňování vlastního vnímání je jedním z nejtěžších aspektů celé situace.

To, co Zuzana popisuje, odpovídá obrazu funkčního alkoholismu, tedy stavu, kdy člověk formálně zvládá své povinnosti, ale alkohol se stal nezastupitelnou součástí jeho denního režimu. Pivo ještě v bundě, hned po příchodu domů, jako první věc. Nejde už o požitek, ale o potřebu. Člověk v tomto stádiu si to obvykle nepřizná, protože jeho představa alkoholika je někdo úplně jiný, někdo mnohem horší. A dokud se může s tímto extrémním obrazem srovnávat, dokáže si říkat, že žádný problém nemá.Alkohol přitom nefunguje jen jako chemická látka, ale jako komunikační bariéra. Muž, který vypije tři piva před večeří, není agresivní, ale je emocionálně nedostupný. Je přítomen fyzicky, psychicky už je za sklem, které alkohol vytváří. Partnerka postupně ztrácí člověka, se kterým může vést skutečný rozhovor nebo prostě jen být.

Reakce typu „vždyť nic nedělám" nejsou jen výmluvy, jsou to obranné mechanismy člověka, který tuší, že něco není v pořádku, ale přiznání by znamenalo nutnost změny. Co může žena v takové situaci udělat? Především přestat pochybovat o vlastním vnímání. Pokud někdo cítí, že partnerovo pití narušuje vztah, pak to tak je, bez ohledu na to, zda partner trvá na tom, že je vše v pořádku. Rozhovor s partnerem je nutný, ale konfrontační přístup obvykle vede k ještě silnější obraně. Účinnější bývá mluvit o vlastních pocitech: nikoli „jsi alkoholik", ale „chybí mi večery, kdy jsme si spolu povídali".

Pokud rozhovory opakovaně nevedou ke změně, je na místě vyhledat odbornou pomoc, a to především pro sebe. Existují poradny a terapeutické skupiny pro blízké lidí se závislostním chováním, které pomáhají zorientovat se ve vlastních pocitech a možnostech. Zuzana říká, že se bojí volby mezi manželem a sebou. Je důležité slyšet, že toto dilema nevytvořila ona. Vytvořilo ho pití a partnerova neochota problém vidět. Rozhodnutí nemusí padnout hned, může mít podobu jasně formulované hranice: toto jsem ochotna tolerovat a toto už ne. Hranice není hrozba. Je to akt sebezáchovy a zároveň poslední srozumitelný signál partnerovi, že situace je vážná. Co s ním udělá, je už jeho odpovědnost.

Jak se m paní Zuzana zachovat? Má řešit manželovo pití, i když on ho zlehčuje a nevidí tak černě? Nebo se nemá snažit mu pomoci a zhodnotit, zda stojí za to v manželství dál setrvat? Přečtěte si také příběh paní Theodory, kterou matka využívá jen tehdy, když něco potřebuje.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.