Příběh z důchoďáku: „Je to důsledek stáří“ aneb jak se v domovech seniorů zanedbává péče, svěřila se Anna

Babičku jsme do domova seniorů umístili asi dva roky zpátky, když jí byla zjištěna stařecká demence a naše milovaná Marjánka se už nebyla schopná sama o sebe postarat. Víte, ono se to lépe řekne, než dělá, protože když pracujete, když musíte sami fungovat ve svém životě, jen tak si starého člověka doma nenecháte, a už vůbec mu nenabídnete péči 24/7.

Je to důsledek stáří

Proto jsme se jako rodina rozhodli, a ne, opravdu to nebylo lehké rozhodnutí, že babičce najdeme vhodný domov, kam za ní pak všichni budeme jezdit. To slovo „všichni“ ale vůbec neplatí a za babičkou jezdím jen já a moje mamka. Ostatní členové naší rodiny sice měli plnou pusu řečí, jak to ale většinou bývá, skutek utekl dřív, než bys řekl švec. Na domov seniorů jsme čekali přibližně rok a půl, než se nám ozval jeden, který jsme měli v hledáčku. Krásné fotky na webových stránkách, pozitivní recenze, útulné prostředí. „Ano“ bylo jasnou odpovědí, nad kterou jsme s mamkou ani nemusely přemýšlet, když nám z domova zavolali, aby se zeptali, zda máme ještě zájem.

Rychlé vystřízlivění

První zaváhání přišlo hned, jakmile babičku do domova dovezli. „Kde je to krásné malebné prostředí a ty útulné pokoje,“ ptala jsem se tehdy sebe samé, když jsem se rozhlížela kolem a nic, co bylo na webu jsem tam neviděla. Řekla jsem si ale, že bychom neměli nic soudit jen podle obalu, a že to většinou tak bývá, že jsou fotky prostě krásnější, než jaká je realita. Byla jsem moc ráda, že mohu být v klidu a že se o babičku někdo postará ve chvíli, kdy s ní já nebudu moci být. „Postará“ je ale v tomto ohledu spíš přání, které, jak se velice záhy ukázalo, nemělo a nemá s realitou naprosto nic společného.

Stalo se toho hodně...

Stalo se toho od té doby tolik, že bych o tom mohla napsat knihu. Tak začnu postupně. Jak jsem totiž velice brzy po umístění babičky do domova zjistila, taková místa nejsou o péči, ale jistém příjmu pro daný domov, díky kterému si daná instituce může odškrtnout kolonku „splněno“ a o nic dalšího se nemusí starat a vlastně taky nestará. „Je to bohužel tak a nikdo z personálu většinou nic neřekne. Pečovatelky dělají svou práci, stejně jako ostatní pracovníci a nikdo zde nefunguje jako tým, nestará se proč se tomu nebo onomu stařečkovi nedostává, co mu náleží. Jeden krmí, druhý dělá hygienu, další má na starost zdravotní péči, dohromady to ale nefunguje a to je hlavní problém,“ uvedla bývalá pečovatelka Tereza Nováková, která má s péčí o staré klienty bohaté zkušenosti a jako jedna z mála to dělá opravdu s láskou.

Zanedbaná péče

S tím bohužel nejde než souhlasit a já sama toho byla svědkem. Bylo mi řečeno, že pečovatelky nesmí naprosto nic říkat ke zdravotnímu stavu klienta, stejně jako se o něj nestarají. Což mi ale malinko postrádá na smyslu, protože když vidíte, že klientovi není dobře, je přece jedno, zdali jste pečovatelka nebo zdravotní sestra. Jdete a řešíte to. To se však v tomto domově nedělo.

Babička měla těžký zánět v oku. Když jsem viděla, že na to všichni „dlabou“, několikrát jsem zašla na sesternu. Tehdejší staniční sestra mě ale vždy usadila s tím, že je to důsledek stáří. Tečka. Žádný zánět ji nezajímal. Musela jsem tedy na vlastní pěst babičce zařídit prohlídku u lékaře a moje dedukce se samozřejmě potvrdila.

To, co staniční sestra považovala za „důsledek“ stáří, a čímž zanedbala péči klienta, byl opravdu těžký zánět v oku. Dodnes pamatuji, jak mi lékařka v nemocnici vynadala, že si snad dělám legraci, že jdu s babi AŹ v tomto stavu. Když jsem jí však celou situaci upřímně vysvětlila, vyvalila na mě oči s plným pochopením pro mě a absolutním nepochopením pro domov, který by nic neřešil, pokud bych to nevyřešila já sama. Důsledkem stáří přece není fakt, že se o své klienty, kteří si za pobyt v domovech platí desetitisíce korun, nebudete starat…

“Musím začít od nuly a vůbec na to nejsem připravená,” neví si rady Karin. Za sebou má rozvod i vyhazov z práce