Příběhy z důchoďáku: Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají aneb jak to všechno začalo, nám vyprávěla Anna

Možná jste slyšeli ty hrozivé příběhy o tom, jak pečovatelky po svých klientech řvou, jak jsou na ně surové a empatie je tím posledním, co by znaly. A možná jste to byli právě vy, kdo nad tím v tu chvílí mávl rukou v domnění, že víc než co jiného to připomíná nějakou detektivku nebo americký hororový film. Jenže...přesně tohle je realita všedních dnů. Možná ne každého důchoďáku, možná ne každého z vás. Přesto je to všudypřítomná veličina, kterou těmto „domovům“ seniorů nikdo neodpáře. A právě tuto zkušenost s námi sdílí paní Anna (40).

Místo, které může být domovem

Když jsem se rozhodovala, kam umístím svou babičku, která už nebyla schopna se o sebe postarat, bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí mého života. Upřímně jsem si přišla jako hyena, jako někdo, kdo jednak není schopen se postarat, a pak někdo, kdo jen tak odloží svého milovaného kamsi, kde to ani nezná. Tohle příkoří mě malinko trápí dodnes, jenže znáte to...někdo za vás nájem, poplatky a život obecně platit musí. A když to nebudu já, kdo to bude?

Nejsem z královské rodiny, aby mi peníze samy padaly do klína a už vůbec nemám bohatého manžela, jehož kreditní kartu bych s sebou nosila jako přívěsek na klíče. Rozhodla jsem se proto umístit svou babičku do jednoho nedalekého domova seniorů. Čekalo se dlouho, než nás přijali. Fotografie na jejich webu vypadaly krásně, všechno bylo čisťounké, všechno zapadalo do představy, že tohle místo může být domovem…

Velké rozčarování

Rozčarování ale přišlo rychleji, než jsem čekala. Hned první den, kdy mi babičku do domova odvezli. Ležela tehdy na jedné klinice, kde ji každá sestra, každá pečovatelka, milovala a kde jsem měla jistý pocit sounáležitosti. Pak ji odvezli kamsi do domova, u nějž jsem věřila, že to bude lepší, krásnější, dokonalé a přesně takové, jaké jsem si to vysnila.

Když jsem dorazila na místo, čekaly mě budovy, které bych bez nazvala lágrem. Staré a obouchané, celé to tam působilo šedivě a ponuře. Byl únor, a já se to snažila sama sobě odůvodnit tím, že je zima a ta taková je. V ten moment jsem ještě byla rozradostnělá, že babička je „doma“.

Moje nadšení však skončilo setkáním s první pečovatelkou. Byla to Ukrajinka, nemluvila dobře česky a setkaly jsme se v jídelně, kam jsem se babičku vydala hledat. Když mě babi spatřila, její úsměv, stejně jako úsměvy ostatních babiček, které jsou tam vesměs samy, se protáhl od ucha k uchu. Babi byla šťastná, že mě vidí. Pečovatelka už méně. „Snad nevadí, že jsem přišla až sem, ale chtěla jsem být babičce oporou. Přece jen je to první den,“ řekla jsem tehdy v domnění, že budou rádi za milující členy rodiny.

Pečovatelka po mně ale šlehla dost šíleným pohledem a řekla: „Vadí to. Tady nemáte co dělat.“ Tahle slova mě bodla do zad jako ten nejostřejší nůž. Namísto, aby byli rádi, že jsem tam babičku ve chvíli, kdy to tam pro ni bylo nové a nepoznané, přijela podpořit, mě pečovatelka sepsula jako malé dítě, které nemá právo na vlastní názor. Bylo to bolestné, začala jsem brečet a dost rázně se proti jejím slovům vyhradila.

"V domově důchodců se může stát naprosto cokoliv. Ne všichni, kteří tam pracují, to dělají s láskou a potřebnou empatií. Najdou se tam lidé, kteří jsou na stařečky zlí, nedávají jim péči, kterou si zaslouží a je jim to jedno. Velký vliv na to mají také rodiny klientů v případě, že za svými příbuznými do domova nedochází. Pak vůbec netuší, co se za zdmi domovů kolikrát děje," uvedla bývalá pečovatelka, které jsme v rámci zachování bezpečí, změnili jméno na Teri Nováková. 

Plačící sociální pracovnice

Na její žádost, připomínající vyvedení opilého hosta z restaurace, jsem jídelnu opustila a šla najít babičky pokoj, kde jsem čekala, než mi babičku přivedou. Jakmile na pokoj babi přivedli, odchytla jsem si tu samou pečovatelku, abych jí řekla, že takto se mnou mluvit nebude. Tehdy tam přišla sociální pracovnice, která, vidíc mě brečet, se rozplakala. Jediný, kdo překvapivě nebrečel, byla právě pečovatelka. Ta tam s ledovým výrazem ve tváři stála s neoblomným názorem, že do jídelny nesmím.

Bez ohledu na to, jak těžké to pro babičku první den musí být. Bylo jí to jedno. Jediné, o co jí šlo, aby bylo po jejím. Už tehdy mi mělo dojít, že tohle začíná špatně, tak proč čekám, že to bude mít dobré pokračování?

Dnes vím, že už tehdy jsem měla vzít nohy a babičku na ramena a běžet rychle pryč. "V domovech seniorů bohužel skutečně narazíte na lidi rozličných charakterů. Někteří vám budou vděční, že se o své příbuzné staráte, najde se tam ale také mnoho těch, kterým bude vadit váš zásah do jejich rutiny. Bude jim na obtíž mít vás na očích každý den a konfrontovat se s tím, že v případě nedostatečné péči nebo jiných připomínek se ozvete. U takových pak nemáte jistotu, jak se k vašemu příbuznému zachovají ve chvíli, kdy tam nejste. Je to smutné, ale je to realita," dodala dnes již bývalá pečovatelka zmíněného domova. 

“Mé minulé já, neboj se, všechno bude v pořádku, budeš šťastná,” píše Veronika dopis sama sobě