“Musím začít od nuly a vůbec na to nejsem připravená,” neví si rady Karin. Za sebou má rozvod i vyhazov z práce

Paní Karin (47) nový rok vítá s novým začátkem. Ne, že by si ho vybrala. Musí. Na konci roku se rozváděla, stěhovala, měnila práci. Přišla o všechno, co považovala za samozřejmé a správné. Život si nyní musí dát do pořádku, ale není na to vůbec připravená. Takhle si to totiž vůbec nepředstavovala.

Musím začít od nuly a vůbec na to nejsem připravená

Mám pocit, že jsem se jednoho dne probudila v úplně cizím životě. V životě, který jsem si neplánovala, nechtěla a na který jsem nebyla připravená. Manžel odešel. Za mladší milenkou. Bez dlouhých řečí, bez snahy něco zachraňovat. Prostě mi jednoho dne řekl, že už to tak necítí a že chce začít znovu. Jenže ten „nový začátek“ nebyl jen jeho. Byl i můj. Jen s tím rozdílem, že já si ho nevybrala.

On mi ho připravil. A neptal se, jestli chci, nebo nechci. Prostě mě postavil před hotovou věc. Musela jsem se odstěhovat. Z bytu, který byl naším domovem. Z místa, kde jsem měla své rituály, vzpomínky, jistoty. Z místa, které jsem zvelebovala, natírala nábytek, myla okna, spárovala v koupelně. Teď se v něm roztahuje ta jeho nová dorostenka. Každá krabice, kterou jsem balila, bolela. Každá věc mi připomínala, že něco končí, a já s tím nemůžu nic dělat.

Všechno ztrácím

Pak přišla práce. S manželem jsme pracovali ve stejné firmě. Oba na vedoucím postu, ale jeho si chtěli nechat. Zavolal si mě šéf s tím, že by mi tam nebylo dobře. Vídat ho na schůzích, potkávat ho na chodbách. Dali mi jasně najevo, že počítají s ním a ne se mnou. Dostala jsem odstupné a šla. A tak jsem odešla i odtamtud. Nucena si najít novou práci. Takovou, kterou nemám v malíčku, s novými kolegy, novými lidmi. Nová práce, nové prostředí, noví lidé. Začínám od ledna a nevím, jaké to bude. Cítím se prázdná. Jako někdo, kdo ztratil mapu a neví, kam vlastně jde.

Všechno se změnilo. Najednou nemám partnera, nemám domov, na který jsem byla zvyklá, nemám práci, kde jsem se cítila jistě. A hlavně – nemám pocit, že bych měla nad svým životem kontrolu. Všechno se děje moc rychle a já bych nejraději stiskla tlačítko „pauza“. Nechci začínat od začátku. Ne teď. Ne ve čtyřiceti. Vždycky jsem si myslela, že v tomhle věku už člověk sklízí, ne že znovu sází. Že už má něco pevného pod nohama.

Místo toho mám pocit, že dostávám jednu facku za druhou. Lidé mi říkají, že to zvládnu. Že to chce čas. Že se jednou ohlédnu a budu ráda, že se to stalo. Jenže teď se necítím silná. Cítím se unavená. Zraněná. A hlavně vzteklá na život, že mi tohle všechno nadělil právě teď.

K odpovědi na situaci Kariny nás inspirovala Lisa Herrick

Paní Karin,

to, co prožíváte, je kumulovaná ztráta – a ta je psychicky nesmírně vyčerpávající. Neodešel vám „jen“ partner, ale zároveň jste přišla o domov, profesní identitu i pocit kontinuity vlastního života. Mozek a emoce v takové situaci reagují podobně jako při traumatu: svět se najednou stane nepředvídatelným a vy ztrácíte pocit kontroly. Vaše únava, vztek i prázdnota nejsou známkou slabosti, ale přirozenou reakcí na to, že se během krátké doby zhroutilo několik pilířů, o které jste se opírala. Je důležité si dovolit přestat být „silná“ a přestat po sobě chtít, abyste to hned zvládala s nadhledem.

Teď není čas „začínat znovu“ ve velkém smyslu slova. Teď je čas stabilizovat se. V psychologii mluvíme o návratu k základnímu pocitu bezpečí, malými, konkrétními kroky. Soustřeďte se na věci, které vám dávají aspoň drobný pocit ukotvení: pravidelný režim, jednoduché rituály, fyzickou péči o sebe, omezení kontaktu s tím, co vás znovu zraňuje (včetně informací o bývalém partnerovi). Nová práce nemusí být hned místem, kde se „najdete“, stačí, když bude místem, kde se postupně zorientujete. Není vaší povinností být vděčná za tuto změnu ani v ní hned hledat smysl.

A k té větě „ne ve čtyřiceti“, rozumím jí, ale je krutá hlavně k vám. Nezačínáte od nuly, i když to tak teď působí. Nesete si zkušenosti, dovednosti, vztahové poznání i schopnost přežít těžké věci, a tu jste si právě znovu ověřila. Smutek, vztek i odpor k tomu, co se stalo, potřebují být prožity, ne přetlačeny pozitivním myšlením. Časem, ne teď, se může stát, že se na tuto kapitolu podíváte jinak. Ale dnes vám stačí jediné: dovolit si jít pomalu, krok za krokem, a přijmout, že tohle období není o sklizni, ale o zotavení. A to je samo o sobě plnohodnotná a důležitá práce.

Jak se má paní Karin vyrovnat s tím, že v životě začíná od začátku? Jak má takové životní ztráty překonat? Přečtěte si také příběh paní Daniely, která si dává předsevzetí, ale většinou je nedodrží.