“Každý rok si dávám předsevzetí. A každý rok je už do února poruším,” je smutná Daniela

Paní Daniela (48) si dává předsevzetí. Každý rok. Pokaždé si říká, že letos už to dělat nebude. Žádné seznamy, žádné velké plány, žádné sliby sama sobě. A přesto… když se blíží Silvestr, zase podlehne. Otevře si diář, vezme papír a začne psát všechno to, co chce změnit. Jako by nový rok měl kouzelnou moc. Většinou to nedodrží, což samozřejmě nemá dobrý vliv na to, jak se potom cítí. Že selhala.

Každý rok si dávám předsevzetí a každý rok je do února poruším

Chci zhubnout. Ne pár kilo, ale „konečně pořádně“. Chci si najít novou, lepší práci, kde mě budou respektovat a kde nebudu každé ráno vstávat s nechutí. Chci vídat víc své kamarádky, hýbat se pravidelně, mít čas sama na sebe, být klidnější, spokojenější, lepší verzí sebe sama. Když to píšu, zní to tak krásně a tak jednoduše. Leden ještě jakž takž držím. Nadšení, nové tenisky, zdravější jídlo, plány. Cítím, že tentokrát je to ono. Dokážu to. Vydržím to. Mám ze sebe dobrý pocit a cítím se jako superžena. Ale pak to přijde.

Únava. Práce. Povinnosti. Realita. Nemoc. Stres z práce a života obecně. Jeden vynechaný trénink, jedno „jen dneska si dám dort“, jeden den, kdy se mi nechce volat kamarádkám, ale raději si zalézt s knihou do postele. A najednou je únor a všechno je pryč. Zůstane jen pocit selhání a studu. Nejhorší je ten vnitřní hlas. „Zase jsi to nezvládla.“ „Nemáš vůli.“ „Proč to vůbec zkoušíš?“ Jsem z toho otrávená, unavená a zoufalá. Vadí mi, že sama sebe pořád stavím do role někoho, kdo slibuje a nedokáže dodržet. Že si každý rok připomenu, co všechno nejsem a chtěla bych být. Celý rok se tím pak různě užírám a řeším, proč jsem to nezvládla. A říkám si, ne, nebudu si dělat seznam! Už ne!

Novoroční předsevzetí, které nedodržím

A přesto… další Silvestr přijde. A já vím, že zas budu sedět s tužkou v ruce a psát si nový seznam. Možná proto, že hluboko uvnitř pořád doufám. Že tentokrát to vyjde. Že tentokrát se mi podaří něco změnit. Nebo možná proto, že je těžké přijmout, že změna se neděje jedním datem v kalendáři. Možná bych si letos místo předsevzetí měla dát jen jedno jediné: nebýt na sebe tak přísná. Přestat se trestat za to, že nejsem dokonalá. A dovolit si být člověkem, který se snaží… i když to nejde podle plánu. Je opravdu nutné se každý rok znovu a znovu zklamávat. Nebo existuje jiná cesta, jak chtít změnu a neztratit přitom samu sebe?

Nejlepší odpověď na situaci paní Daniely má psycholožka Sara Moniuszko

Paní Danielo,

z toho, co píšete, je velmi patrné, že problémem není vaše vůle ani lenost, ale způsob, jakým na sebe kladete nároky. Vždycky si naložíte „celou lepší verzi sebe sama“ najednou, zhubnout, změnit práci, cvičit, být klidná, společenská, vyrovnaná, a pak se divíte, že realita to neunese. To, co pak přichází v únoru, není selhání charakteru, ale vyčerpání systému. Váš vnitřní kritik je přísný a nemilosrdný, zatímco vy sama byste potřebovala spíš podporu a pochopení. Změna není otázkou jednoho silného startu, ale schopnosti zůstat v kontaktu sama se sebou i ve dnech, kdy je vám těžko.

Z psychologického hlediska je důležité oddělit „pád“ od „konce“. Jeden vynechaný trénink, jeden dort nebo týden únavy nejsou návratem na začátek, jsou součástí procesu. Zkuste si místo seznamu ideální Daniely položit jinou otázku: „Co je ten nejmenší krok, který zvládnu i ve špatném dni?“ Ne běhat třikrát týdně, ale třeba si obout boty a jít na deset minut. Ne kompletní změna práce, ale aktualizace životopisu nebo jeden rozhovor s někým z oboru. Když se cíl zmenší tak, aby přežil i stres, nemoc a únavu, přestane být zdrojem studu a začne se měnit v návyk.

A možná jste si to pojmenovala sama úplně nejpřesněji: letošním „předsevzetím“ může být laskavější vztah k sobě. To neznamená rezignaci na změnu, ale změnu tónu, jakým se sebou mluvíte. Zkuste si všimnout, jak byste mluvila s kamarádkou ve stejné situaci a zkuste stejný jazyk použít i na sebe. Změna, která nestojí na trestu a studu, ale na respektu k vlastní lidskosti, má mnohem větší šanci vydržet. Ne proto, že byste byla tvrdší, ale proto, že budete konečně na své straně.

Jak má k sobě být Daniela mírnější? Jedno zaškobrtnutí přece nemusí znamenat, že vše poruší. Nebo si nemá dávat předsevzetí? Nebo je má formulovat jinak? Přečtěte si také příběh paní Karly, která chce Vánoce v poklidu, ale rodina je proti.