O životě císařovny Alžběty, známé jako Sissi, víme poměrně dost. Například to, že měla devět sourozenců, o jejichž osudech se už tolik nemluví. Její nejmladší sestrou byla Žofie Bavorská, která byla Sissi nápadně podobná nejen vzhledem, ale v lecčems i svým životním příběhem. Ani její osud nebyl šťastný a skončil tragicky – zaživa uhořela při požáru charitativního bazaru v Paříži.
Žofie Charlotta Augustýna Bavorská se narodila 4. října 1847 jako osmé dítě a pátá dcera bavorského vévody Maxmiliána Josefa a jeho manželky princezny Ludoviky. Dětství prožila obklopená krásou bavorských jezer a zahrad rodného zámku Possenhofen. Od malička ale bylo jasné, že pro ni budou rodiče, podobně jako pro její čtyři sestry, hledat výhodné partie v aristokratických kruzích.
Když se z její starší sestry Sissi stala císařovna, kredit Žofie jakožto žádané nevěsty, se zvýšil. Ona ale mnoho nápadníků odmítla, dokud se neobjevil pohledný mladý král Ludvík II. Bavorský, její bratranec z vedlejší větve Wittelsbachů.Romantická láska mále skončila svatbou, kdyby ovšem snoubenec nakonec nezměnil rozhodnutí. Byl sice urozený a charismatický, ale ve finále podivín plný rozporů a pochybností.
Zklamané Žofii bylo potřeba rychle najít vhodnou alternativu. Tou se stal vnuk francouzského krále Ludvíka Filipa, princ Ferdinand orleánský, vévoda zAlençonu. Svatba se konala v září 1868na zámku Possenhofen. Žofii bylo jedenadvacet a stala se vévodkyní z Alençonu. Postupně se v manželství narodily dvě děti, a ačkoliv rodina působila na první pohled šťastně, realita byla jiná. Vévoda sice svou ženu zbožňoval, ona s ním byla spíše jen z povinnosti a trápila se, což vedlo k úzkostem a depresím. Ty umocnila v roce 1887 tragická smrt jejího bývalého snoubence Ludvíka II., na kterého nikdy nezapomněla. Žofie odjela na pohřeb do Mnichova, kde ale záhy těžce onemocněla spálou a tyfem a týdny doslova bojovala o život. A v ten moment se čtyřicetileté ženě změnil život. Ošetřoval ji totiž vyhlášený lékař Franz Josef Glaser, o pár let starší charismatický muž, do kterého se vášnivě zamilovala.
Zakázaná láska odsouzená k zániku
Milenci se snažili vztah samozřejmě tajit, jeho vyzrazení by způsobilo společenský skandál. Přesto se Žofie nakonec rozhodla, že si své štěstí nenechá vzít, rozvede se, vzdá se svého titulu i postavení a vdá za doktora Glasera. Takové rozhodnutí bylo v 19. století v aristokratických kruzích šokující, tím spíše, že jej učinila žena. Nepomohly prosby ani výhružky rodiny a přátel. Nakonec milostný příběh skončil tak, že se celá rodina postavila proti Žofii. Čtyři najatí psychiatři svorně potvrdili, že vévodkyně je duševně nemocná a nezodpovědná. Vždyť kdyby byla „normální“, nikdy by se takhle nechovala! Za zdmi ústavu pro choromyslné ve Štýrském Hradci strávila Žofie dlouhých sedm měsíců. Byl jí nasazen přísný režim včetně terapií v podobě studených sprch, elektrošoků, izolace a omezování pohybu. Dokonce jí byly úplně ostříhány její nádherné dlouhé vlasy. To vše pro její dobro. Její milovaný Franz Glasnar musel opustit zemi, už se pak nikdy neviděli.
Žofie se vrátila domů v lednu 1888 fyzicky vyčerpaná, a až podivně klidná a odevzdaná. Navenek byla jako dřív – uhlazená aristokratka, ale uvnitř skrývala jizvy na duši. Útěchu našla ve víře. Obrátila se k Bohu, a dokonce vstoupila do dominikánského řádu, kde přijala jméno Marie Madeleine. Pomáhala potřebným, pečovala o chudé a nemocné. Možná v této činnosti našla vnitřní klid, možná věřila, že tím odčiní hříchy svého života. Mohlo by se zdát, že dožije v klidu a pokoji, ale osud pro ni připravil ještě poslední krutý plán.
Doporučujeme
reklama
Smrt v ohnivém pekle
Psal se 4. květen 1897 a v dřevěné budově v Rue Jean-Goujon se konal další ročník akce Bazar de la Charité. Šlechtičny a řádové sestry zde prodávaly různé předměty a výtěžek byl vždy věnován na dobročinné účely. Nejinak to mělo být i tentokrát. Součástí programu byla i novinka a technická vymoženost – kinematograf. Jenže právě ten se stal zdrojem požáru. K osvětlení filmového projektoru se totiž používal vysoce hořlavý éter, který se vinou neopatrnosti jednoho z techniků vznítil. Plameny v okamžiku zachvátily dřevěný strop a stěny a vypukla panika. Dámy ve velkých taftových šatech se snažily z ohnivého pekla uniknout, ale neměly velkou šanci. „Krinolínové šaty hořely jako sláma a proměnily dámy ve skutečné lidské pochodně,“ uvádí magazín Vanity Fair. Jednou z obětí se bohužel stala i vévodkyně zAlençonu.
Podle dochovaných svědectví se zachovala velmi klidně a snažila se pomoci uniknout ostatním. „Rychle pryč! Nebojte se o mě, odejdu poslední!,“ křičela Žofie podle dobových svědectví. Její tělo bylo nalezeno nedaleko hlavního vchodu, před kterým zahynula. Bylo k nepoznání ohořelé.Identifikována byla svým zubařem podle zlatých korunek a zbytků čelistí. Bylo jí padesát let. Její ostatky byly uloženy v Chapelle royale de Dreux, po boku ostatních členů rodu Orléans.
