Ideál krásy napříč staletími: Oční kapky z rulíku zlomocného, rtěnky z vařených krabů a parfémy z kravského trusu. Krása vždy něco stála

V dnešní době plné sociálních sítí je velice těžké se s ostatními nesrovnávat. Své o tom ví ženy napříč všemi generacemi, které mohou při delším projíždění instagramových příspěvků snadno posmutnět, že nevypadají stejně dokonale jako celebrity na fotkách. Tlak ze strany okolí byl na ženy vyvíjen ale tak nějak vždycky, a to již dávno před existencí sociálních sítí a programů na úpravu fotek. Ideální ženská postava byla často probíraným tématem, stejně jako barva vlasů, pleti či množství make-upu, které měla dáma povoleno používat. Ačkoliv muži určovali veškerá pravidla hry, byly to právě ženy, jejichž duševní i fyzické zdraví tyto požadavky na vzhled odneslo ze všeho nejvíce.

Ideál krásy v 15. století: Bledá pleť, plavé vlasy a křivky hodné antické bohyně

Ačkoliv renesanční smýšlení poskytlo lidem možnost odklonit se o něco více od církevního učení a zaměřit se opět na staré antické spisy a návrat starověké kultury, některé tvrdé náboženské ideje v raně novověké Evropě přeci jenom zůstaly. Ženská krása znamenala celý svět, a kromě toho, že byli někteří lidé povrchní a předpojatí, byli také neskutečně pověrčiví. Tvrzení, že vzhled není jen odrazem fyzického zdraví, ale také odhaluje lidskou duši a morálku, se okamžitě uchytilo. Krásná tvář bez sebemenší chybičky okolí naznačovala, že je žena zdravá a cudná. Měla-li dáma špatnou pleť, nevěštilo to nic dobrého. Jakákoliv změna neznamenala dle mužských kritérií jen nemoc. Údajně byla odrazem zkažené morálky, hříšných myšlenek a touhy po svobodě. Nic takového se v té době nenosilo. Na řadu proto přicházela kosmetika, která ženám pomohla veškeré jejich nedostatky před zvídavými pohledy ostatních skrýt.

Správná renesanční žena měla vysoké čelo a silnější postavu

Pokud chtěla dáma svého potencionálního manžela zaujmout, musela mít světlou barvu kůže, plavé hladké vlasy, vysoké čelo a kypré ženské tvary. Přirozeně štíhlé ženy měly smůlu, protože si o nich muži mysleli, že jsou špatně živené, slabé a nedokáží zcela správně naplnit roli matky. Preferované byly také růžové tváře a přirozený vzhled, tudíž na tmavé rtěnky či silný make-up mohly ženy okamžitě zapomenout. To si mohly dovolit jen ženy "nižší morálky". Do této skupiny se řadily herečky, operní pěvkyně či prostitutky. 

Kosmetika, která stála životy: Čím se zkrášlovaly ženy v renesanci?

Ačkoliv některé kosmetické produkty té doby byly víceméně bezpečné, jiné s sebou přinášely řadu zdravotních problémů a při dlouhodobém užívání mohly vést až k úmrtí. Jejich složení bylo totiž se zdravím neslučitelné. Jednalo se nejčastěji o krémy na bělení pleti, tonika, oční kapky nebo pudry. Tyto produkty v sobě obsahovaly toxické složky jako olovo, arsen, rtuť či rulík zlomocný, které se s ženským tělem skutečně nemazlily. Ze začátku mohlo jít o bolesti hlavy či bolesti břicha. Nežádoucí účinky se však postupem času nakupily a rázem ženy trpěly vypadáváním vlasů, zubů, neplodností či duševními problémy. Horšila se jim paměť, trpěly halucinacemi, anebo se u nich projevila chudokrevnost. Vše se odvíjelo od látky, která v produktu dominovala. Zaznamenány jsou také případy, v nichž toxiny ženám způsobily kóma a následné úmrtí.

Olovo ničilo zdraví, rtuť byla jako jednosměrná jízdenka k šílenství 

Olovo se vyskytovalo v krémech určených k aplikaci na obličej a tělo. O jeho škodlivých účincích už samozřejmě víme, ale v minulosti bylo dostupných informací mnohem méně. Ještě nebezpečnější bylo užívání krémů na bělení pleti obsahujících rtuť. Ta působila škodlivě nejenom na vzhled, ale zejména na duševní stránku. Rtuť je totiž prudce jedovatá a otrava touto látkou je při jejím užívání zaručena. Nemluvíme však pouze o fyzických onemocněních. Ačkoliv rtuť způsobovala vrásčitou tvář a důsledkem dlouhodobého užívání byl páchnoucí dech, nebylo to ani zdaleka to nejhorší. Ženy měly shnilé vypadávající zuby a postupem času se rtuť odrazila také na jejich duševní stránce a ony propukly čirému šílenství.

Jedovatý arsen ničil tělo i mysl 

Za zmínku stojí ještě arsen, který taktéž našel své uplatnění v krémech na bělení pleti. Ženy, které tento produkt užívaly, rozhodně neměly na růžích ustláno. Kromě vypadávání vlasů začal arsen negativně působit také na lidské orgány. Docházelo k nenávratnému poškození ledvin či ztrátě pigmentu v kůži. Typickým příznakem otravy arsenem byla tvorba výrůstků na těle. Seznam hororových nežádoucích účinků ale ani zdaleka nekončí. Při dlouhodobém užívání arsen zabíjel červené krvinky, čímž lidské tělo předurčil zcela nenávratně ke smrti.

Oční kapky z rulíku zlomocného způsobovaly halucinace a slepotu

Nic se ale zřejmě nevyrovnalo rulíku zlomocnému. Ačkoliv se podobá borůvce, nepřináší nic dobrého. Jeho lesklé plody černé barvy nepochybně fascinovaly, přesto byly prudce jedovaté a používat je při cestě za krásnějším vzhledem byla hotová šílenost. V renesanci, ale i dávno po ní našel rulík zlomocný své uplatnění ve formě očních kapek. Jeho šťáva se používala k "rozjasnění" očí. Ženám se rozšířily zornice a rázem vypadaly jako krásné panenky či loutky. Oční kapky dámám sice dodávaly svůdný pohled, čímž jim zvyšovaly sebevědomí, ale jak už je asi jasné, ve finále jim to k ničemu nebylo. Rulík zlomocný totiž způsoboval halucinace, delirium a v neposlední řadě také úmrtí. Jindy kvůli němu ženy osleply. Za krásu se v renesanci platilo tou nejvyšší cenou, a sice vlastním zdravím či dokonce životem.

Ideál krásy v 17. století: Kudrnaté brunetky vystřídaly blondýnky, dvojitá brada byla výhodou

Být krásná bylo ženskou povinností. Pokud svůj úkol manželka nesplnila, říkalo se o ní, že v manželství selhala. Ideál krásy v 17. století se v mnoha aspektech držel již dávno zajetých kolejí. Bledá barva pleti, vysoké čelo a kulatý či oválný obličej. Tato pravidla se přenášela z renesance i nadále. Změna však nastala v barvě vlasů. Plavovlásky už nebyly v módě, zazářit místo toho mohly brunetky s dlouhými, hustými a nejlépe kudrnatými vlasy. Malá dvojitá brada přidala ženě pár plusových bodů navíc, stejně jako velké tmavé oči.

Bílá barva jako symbol aristokracie: Dámy se pudrovaly práškem z kostí, na řadu přišel také makový olej

Když jste měli světlou barvu kůže, byli jste z řad aristokratů. To si alespoň myslela bohatá a vlivná část populace, která nemusela tvrdě pracovat na poli a nebyla tím pádem spálená od slunečního svitu na rozdíl od chudších vrstev společnosti. Aby ženy dosáhly ideální barvy pokožky, přišla na řadu opět bělící kosmetika. Ta se používala k tomu, aby pleť vypadala co nejsvětlejší. Koncem 17. století došlo v oblasti kosmetického vývoje ke žhavé novince. Velkého úspěchu se dočkal makový olej, kterým si měly ženy potřít obličej. Následně použily bílý pudr vyrobený z kalcinované kosti a "aristokratická" barva byla rázem na světě. Dámy však musely mít na pamětí, že mrtvolně bílá barva také nebyla vždy tou ideální volbou. Z tohoto důvodu měly na svých kosmetických stolcích také růžově či tělově zbarvené pudry, aby pleti dodaly aspoň trochu barvy. Co na tom, že pak vůbec nevypadaly přirozeně...

Kosmetika ze 17. století: Rtěnky z vařených krabů či parfémy z kravského hnoje

Jakkoliv se nám mohou zdát rtěnky z vařených krabů podivné, příjemnou změnou je to, že nebyly prudce jedovaté. Růž vyrobená z korýšů byla zdravější alternativou k červenému pigmentu, který se běžně získával z prudce jedovaté rtuti. Na trh se postupem času dostávaly i jiné bezpečnější varianty rtěnek, které ženské zdraví tolik nepoškozovaly. Nově mohly ženy získat tinktury barvené santalovým nebo brazilským dřevem, hřebíčkem či kardamomem. Asi nejzajímavějším objevem na poli kosmetiky byl karmín, přírodní červené barvivo pocházející z vysušených těl hmyzu červce nopálového. Díky karmínu bylo konečně možné získat rtěnky v teplých i studených červených odstínech. I když ženy nepocházely z aristokratické rodiny, tmavšího odstínu rtěnky se nemusely hned vzdát. K dispozici byla totiž levnější varianta, a sice rtěnka pigmentovaná okrovou barvou.

Vůně, které by moderní ženy už nevydržely

Nejzvláštnější kategorií jsou ale beze všeho parfémy. Ty se v 17. století těšily opravdu velké popularitě. Nebyly ale ani zdaleka podobné těm dnešním. Ba naopak byla jejich vůně velice těžká a intenzivní, obsah parfémů se totiž skládal z pižma, ambry a cibetu. Jedná se o tradiční složky dodávající vůním dlouhotrvající efekt. Ačkoliv jsou dnes nahrazovány syntetickými verzemi, v 17. století byly živočišného původu. I jejich množství užité v produktech se od 17. století změnilo. Zatímco dnes parfémy obsahují jednu, maximálně dvě z těchto složek (fungují jako základní tóny), v 17. století se toho opravdu nebáli. Parfémy byly velice silné, protože obsahovaly pouze tyto tři složky, a to ve stejném poměru.

Za zmínku stojí ještě parfémy vyrobené z kravského hnoje. Ačkoliv nad tím v dnešní době jen nevěřícně kroutíme hlavou, ženám v 17. století to tak ani zdaleka nepřišlo. Parfémy se vyskytovaly hned v několika formách. Mohly být podobné těm dnešním, anebo byly naopak ve formě prášku, oleje, tvrdé pomády či vosku smíchaného s éterickým olejem. Parfémované byly dokonce také rukavice, popřípadě byl prášek všitý do malých sáčků, aby náležitě provoněl prádlo. Někdy byl sáček ukrytý v samotném kousku oblečení.

Ideál krásy v 19. století: Vosí pas, bledá tvář a kruhy pod očima

Návrat přirozenosti. Tak bychom mohli ve zkratce popsat ideál krásy z 19. století. V době Napoleonova císařství, tedy na samém počátku tohoto století, se nosila jednoduchost a autenticita. Ženy na chvíli dokonce přestaly nosit šperky, protože se tradovalo, že čím víc je žena krásnější, tím méně potřebuje nosit všelijaké ozdoby. Pokud měly dámy doma nějakou kosmetiku, byla ryze přírodní. Stále byla preferována bledá barva pleti, které ženy dosáhly tím, že pily ocet, citronovou šťávu či třikrát denně užívaly drcenou křídu. Když se chtěly červenat, sáhly po jahodách. Kruhy pod očima získávaly poměrně snadnou, byť nepříjemnou cestou. Stačilo trpět nedostatkem spánku.

Náhlá úmrtí měla spojitost s korzety: Za krásu ženy platily vlastním životem

Ideální ženská postava měla tvar přesýpacích hodin. Klíčem k úspěchu byl vosí pas, který od 20. let 19. století nabíral na čím dál tím větší popularitě. Na scénu přišly korzety, což však nevěštilo vůbec nic dobrého, alespoň ne pro ženské zdraví. Pravidlo znělo jasně. Ženský pas měl mít asi 55 cm. Byl tím pádem až nepřirozeně úzký a snaha o tuto pomyslnou dokonalost nikdy nevedla k ničemu dobrému. Tragické následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Příkladem za všechny může být úmrtí mladé návrhářky, ke kterému došlo v roce 1859. Tato nebohá žena zemřela v pouhých 23 letech. Příčina úmrtí? Měla na sobě korzet a její žebra byla tak stlačená, že dámě propíchla játra.

"Okousané" rty byly lepší než rudá rtěnka, parfém směl být pouze květinový

Umělost se v 19. století příliš nenosila. Kromě bledé pleti byly žádoucí také lehce zbarvené rty, ale nesměl to být žádný přílišný extrém. Tradovalo se, že tváře namalované ruměncem musí vypadat zarudlé, nikoliv jasně rudé. Stejné pravidlo platilo i pro rty. Ty měly vypadat spíše jako okousané než jako namalované rtěnkou. Stíny či oční linky nebyly vůbec v módě, větší úpravu si zasloužilo maximálně obočí. To se lehce vytrhávalo a barvilo, aby bylo tmavší. Vše samozřejmě za užití ryze přírodních ingrediencí. Parfém se za žádných okolností nenanášel přímo na pokožku. Intenzivní vůně ze 17. století byly dávno pryč, nyní byly v kurzu květinové esence.

Bizarních pravidel krásy bylo ale ještě mnohem víc. Ženy doslova trpěly, a to jak na poli kosmetiky, tak i v rámci oblečení. Široké klobouky jim zakrývaly oči tak moc, že prakticky neviděly. Musely chodit téměř po hmatu, zatímco se zamotávaly do svých dlouhých a těžkých sukní. Situace se dotýkala všech žen bez rozdílu, dokonce i královna Viktorie si jednou podvrtla kotník, když se jí povedlo omylem šlápnout na vlastní lem sukně.

Krása, nebo zdraví: Kosmetika z 19. století stála ženy zrak či vlastní život, kupovala se ale potají 

Viktoriánská éra je známá svými smrtelnými kosmetickými procedurami. Nikoho už asi nepřekvapí užívání smrtelně jedovatého arsenu k dosažení bledé, ne-li až průsvitné barvy pleti. Věděli jste ale, že si ženy v této době kupovaly kosmetické produkty potají? Na první pohled zřetelný make-up byl totiž tabu, preferován byl přirozený vzhled. Viktoriánští muži zcela jasně viditelným make-upem pohrdali. Stejného názoru byla dokonce i královna Viktorie, podle které make-up patřil ryze k herečkám či prostitutkám. I přes královnin názor se však ženy make-upu nevzaly. Místo toho jej začaly nakupovat potají a naučily se ho lépe skrývat, zkrátka aby nikdo nic nepoznal.

Proč tomu tak bylo? Ostatní považovali jakékoliv problémy s pletí (akné, pupínky, pihy) za zavrženíhodné. Ženy se styděly zajít si do obchodu pro pudr v bílé, modré či růžové barvě, protože tím dávaly veřejně najevo svou nedokonalost. Z tohoto důvodu některé obchody disponovaly tajnými zadními vchody, které dámám dovolily vklouznout nepozorovaně dovnitř. Doma potom ženy svůj make-up schovávaly ve starých lahvičkách od léků.

Arsen a rulík zlomocný opět na scéně: Viktoriánská Anglie se vrátila k nebezpečné kráse z renesance

Viktoriánský make-up byl smrtící. Ve snaze dosáhnout přirozeného vzhledu byly ženy ochotny obětovat prakticky cokoliv, a ačkoliv už nepoužívaly olovo, jiných látek se stále nezbavily. Některé dámy okusovaly oplatky vyrobené ze smrtelně jedovatého arsenu, zatímco jiné objevily opětovné "kouzlo" očních kapek z rulíku zlomocného. Pokud neměly na oční kapky z rulíku finance, ve snaze rozšířit zorničky jim mohly pomoci zdaleka levnější alternativy. Ačkoliv na nich ušetřily peníze, zdraví to odneslo stejnou měrou. Stříkaly si do očí citronovou či pomerančovou šťávu, což nebylo o nic lepší. Snaha o krásný panenkovský pohled je mnohdy stála zrak či dokonce vlastní život.