44 Kč
Všichni víme, že pohyb na čerstvém vzduchu prospívá zdraví. Jenže, když na procházce řešíme nedokončené e-maily, rodinné spory nebo blížící se uzávěrky, nedostaneme z procházky maximum. S tím nám mohou pomoci „awe walks“, tedy takové procházky úžasu. Sice u nich nespálíte příliš kalorií a nedosáhnete správné tepové frekvence, ale už během patnácti minut přepíšete to, jak náš mozek reaguje na stres.
Někdy na začátku milénia si psychologové začali všímat zajímavé věci. Lidé se sice dožívali vyššího věku a obklopovali se nejlepšími technologiemi v historii, ale jejich pocit vnitřního klidu a naplnění strmě klesal. Byli jsme zkrátka uhonění a neustále zacyklení ve vlastních problémech. A to trvá dodnes. Když už se donutíme jít ven, často máme v uších sluchátka s podcastem o osobním rozvoji a na chytrých hodinkách nervózně sledujeme, jestli jdeme dostatečně svižně.
Vědci se ale zaměřili na to, co se stane, když se na chvíli přestaneme soustředit jen na sebe a zkusíme cíleně žasnout. Schopnost žasnout nad věcmi, které jinak běžně přehlížíme, funguje totiž jako spolehlivá biologická brzda proti chronickému stresu a má měřitelný dopad na naše zdraví.
Podle Dachera Keltnera, profesora psychologie z Kalifornské univerzity v Berkeley, je to dost možná ta vůbec nejlepší věc, kterou můžete pro své tělo a mysl udělat. Když totiž zažijeme něco, co nás přesahuje, ať už je to pohled na zajímavou architekturu, výrazně zbarvené nebe nebo neuvěřitelně detailní texturu obyčejného kusu mechu, v našem mozku se vypne takzvaná default mode network. To je, zjednodušeně řečeno, ta část mozku, která neustále generuje vnitřní monology, obavy z budoucnosti a starosti našeho přebujelého ega.
Je to přesně ta síť, co vám nedá spát a připomíná vám, že byste měli pracovat víc a lépe. Jakmile ji úžas utlumí, zaktivuje se bloudivý nerv. Ten zpomalí srdeční tep a fyzicky zklidní organismus. V takových chvílích se začne uvolňovat oxytocin, hormon podporující pocit vzájemného propojení a důvěry, a naopak se utlumí aktivita amygdaly, což je mozkové centrum zodpovědné za detekci hrozeb a stresové reakce. A to už stojí za to pořádně otevřít oči.
Člověk by řekl, že když se cítíte zanedbatelní jako zrnko písku na obrovské pláži, měli byste cítit spíš úzkost z vlastní bezvýznamnosti. Lidský mozek to ale zjevně zpracovává úplně opačně. Když si totiž uvědomíme svou nepatrnost tváří v tvář něčemu neuchopitelnému, spadne z nás tíha našich každodenních, domněle vážných problémů. Najednou zkrátka nestojíte ničemu v cestě a nemáte potřebu všechno kontrolovat. Otevře se před vámi nečekaný prostor. Přestanete se pitvat ve svých osobních selháních a namísto toho věnujete energii vnější realitě. Lidé s takto nastavenou myslí bývají štědřejší, zajímají se aktivněji o své okolí a vykazují mnohem vyšší míru psychické odolnosti.
K této technice nepotřebujete balit krosnu a kupovat letenky k egyptským pyramidám, můžete ji praktikovat i uprostřed betonového města nebo na obyčejném předměstí. Důležité je nechat chytrý telefon doma, případně ho alespoň schovat hluboko do kapsy v letovém režimu. Úplně zapomeňte na motivační hudbu, počítání kroků a měření uběhnuté vzdálenosti. Vyhraďte si alespoň deset či patnáct minut a zpomalte. Zpočátku to dost možná bude spíše nepříjemné. Naše těla a mozky jsou totiž dlouhodobě natrénované na neustálé podávání výkonu a absence jasného cíle nás umí znervóznit.
Jakmile se vám ale podaří zvolnit tempo, začněte si hrát s perspektivou. Úžas se totiž nejčastěji rodí z nových a nečekaných vjemů. Vydejte se ulicí, kterou chodíte do práce už dlouhé roky, ale jděte ji pro změnu v protisměru. Zkuste zvednout hlavu. Městské domy, zvlášť když zaměříte zrak do úrovně druhých a třetích pater, často ukrývají štuky a řemeslné detaily, které obvykle bez povšimnutí míjíme. Sledujte, jak se odpolední světlo odráží v kaluži, prozkoumejte hrubou texturu oprýskané zdi nebo chvíli pozorujte, s jakou vytrvalostí si drobný pták shání potravu ve zbytcích městské zeleně.
Náš mozek miluje pojmenovávání věcí. Když na něco zajímavého narazíte, na pár vteřin se zastavte a v duchu si řekněte, že to je přesně onen moment. Tím pomůžete zážitek trvale ukotvit v paměti. A svou mysl naplníte do posledního místa hmatatelnými a reálnými vjemy, které jsou fyzicky kolem vás.
mindful.org, vogue.cz, thegoodtrade.com, theguardian.com, psychologytoday.com
