Peklo pod zemí: Vězni v Jáchymově dolovali uran pro Stalina holýma rukama a bez ochrany

Tato horská idyla se po roce 1949 proměnila v českou verzi gulagu, kde místo borůvek rostl ostnatý drát a místo turistů tudy pochodovaly zástupy takzvaných nepřátel státu. Stačilo mít nevhodný názor nebo špatný kádrový profil a rázem jste se ocitli v epicentru třídní nenávisti a radioaktivního prachu.

Uranová ruda pro velkého bratra

Když se řekne mezinárodní pomoc, málokdo si představí tisíce vězňů, kteří v hlubinách země ručně drolí smolinec, aby měl Stalin čím strašit zbytek světa. Celý tenhle uranový cirkus fungoval pod taktovkou sovětských poradců, kteří velmi rychle vysvětlili místním dozorcům, že trocha té šikany a hladovění pracovní morálce jen prospěje. Mechanizace byla pojmem z oblasti sci-fi, takže se veškerý pokrok opíral o mozoly a zlomené páteře politických trestanců, zatímco národní podnik Jáchymovské doly se tvářil, že je vše v nejlepším pořádku.

Jáchymovské lágry a systematická šikana

Zatímco v prvním roce provozu se ještě stará vězeňská stráž občas chovala jako lidé, s příchodem padesátých let tato zbytečná sentimentalita definitivně skončila. Nastoupila éra bachařů, kteří věřili, že nejlepším nástrojem převýchovy je korekce v mrazu a jídlo podávané jen tehdy, když zrovna neprobíhá sčítací apel. Političtí vězni byli v hierarchii tábora až pod vrahy a kolaboranty, kteří si své postavení vylepšovali tím, že na ty slušné lidi dohlíželi se stejným zápalem jako jejich uniformovaní velitelé.

Práce v dolech bez ochranných pomůcek

Fárat do hloubky přes šest set metrů v rozpadajících se botách a bez jakékoliv ochrany proti záření byla pro zdejší vězně každodenní kratochvíle. Bezpečnost práce se v jáchymovském podzemí omezovala na tiché modlitby, aby ten chatrný komín nad hlavou vydržel ještě jednu směnu a nezasypal celou partu dřív, než stačí vyvézt vozík hlušiny. Smolinec se často těžil ručně přímo ze žil, přičemž vězni vdechovali prach plný radonu jako ranní mlhu, což jim sice nezajistilo superschopnosti, ale zato spolehlivou jízdenku na onkologii.

Drsný režim a ostřelovací pásma

Život v táborech jako Nikolaj nebo Rovnost připomínal pobyt v kleci, kde za každým rohem čekal bachař se samopalem a prstem na spoušti. Kolem areálů se táhla pověstná ostřelovací pásma, kam se neodvážil ani ten nejzoufalejší vězeň, pokud tedy zrovna netoužil po rychlém vyřízení své trestní agendy. Pokud se někdo pokusil o útěk, systém ho většinou dohnal v podobě ocelového lana, kterým byli trestanci k sobě svázáni při přesunech na šachtu, čímž vznikal bizarní a tragický útvar známý jako ruský autobus.

Útrapy vězňů v zimě a hladu

Ubytování v dřevěných barácích mělo k horské chatě asi tak daleko jako Jáchymov k demokratickému státu, protože izolaci tvořila jen vrstva špatného svědomí režimu. Jeden kbelík uhlí na celou místnost v mrazivých krušnohorských nocích zajistil, že vězni ráno vstávali s jinovatkou na vousech a tělem ztuhlým tak, že i ranní rozcvička s krumpáčem v ruce vypadala jako lázeňská procedura. Celý tenhle lidský experiment na hranici přežití trval dlouhé roky, dokud se ložiska nevyčerpala a uranová horečka konečně neustoupila.

Nacisté zřizovali v táborech nevěstince a nutili ženy k prostituci jako součást systému útlaku. Přečtěte si, jak to fungovalo.