Každý den vypustíme z úst desítky ustálených spojení a frází. Nad jejich skutečným obsahem se málokdo pozastaví, což je docela škoda. Jakmile totiž začnete pátrat v historii jazyka, objevíte fascinující svět plný drsných středověkých trestů, záludných kupeckých triků i poměrně nevábných zdravotních potíží. Odkud se vzala hůl, na kterou někoho bereme, a proč s roupy nelze v klidu posedět?
Jazyk je jako dokonalá časová schránka. Konzervuje v sobě zvyky a praktiky, které už dávno odnesl čas. Běžně někoho varujeme, ať se nenechá vzít na hůl, čímž máme na mysli, aby se nenechal ošidit nebo okrást. Původ tohoto obratu nemá nic společného s fyzickým výpraskem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Dějiny nás v tomto ohledu zavedou rovnou do dobových hospod a kupeckých krámů, kde se obchodovalo na dluh. Papír byl drahý, gramotnost mizivá, a tak se jako záznamový materiál používala takzvaná vrubovka, lidově raboš.
Kvíz starých českých rčení
Vrubovka byla obyčejná dřevěná hůlka, která se podélně rozštípla na dvě poloviny. Jednu si nechal věřitel, druhou dlužník. Při každé transakci se obě části přiložily k sobě a udělal se přes ně zářez. Sloužilo to jako naprosto spolehlivý systém kontroly, dokud se nenašel chytrák, který si na své polovině hole udělal tajně pár zářezů navíc. Když pak došlo na sčítání dluhů a vrubovky se přiložily k sobě, dlužník se nestačil divit. Věřitel ho zkrátka podvedl, doslova ho vzal na hůl.
Stejně překvapivé je pozadí další velmi časté fráze. Zvláště rodiče malých dětí občas zoufale pronesou, že jejich potomci snad mají roupy. Děti chvíli neposedí, neustále se vrtí, vymýšlejí hlouposti a nevydrží u jedné činnosti. Zde už opouštíme svět středověkých obchodníků a přesouváme se do sféry parazitologie. Vysvětlení je striktně biologické a vlastně dost nepříjemné.
Roupi dětští jsou drobní střevní parazité. Samičky těchto červů vylézají v noci do okolí konečníku, kde kladou vajíčka. To způsobuje mimořádně silné svědění. Napadené dítě se pochopitelně ošívá, škrábe se, špatně spí a přes den je pak roztěkané, neklidné a zlobivé. Výraz, který dnes používáme jako synonymum pro obyčejnou hyperaktivitu nebo touhu dělat alotria, popisoval původně naprosto konkrétní projev nepříjemného infekčního onemocnění.
Čeština skrývá desítky podobně zajímavých příběhů. Většinou je používáme naprosto správně v daném kontextu, přestože absolutně netušíme, co přesně říkáme. Následující test prověří, jak dobře znáte kořeny mateřského jazyka. Připravili jsme deset rčení. U každého máte tři možnosti odpovědí na výběr, přičemž pouze jedna jediná je správná. Tak pojďte na to.
