44 Kč
Péče o rodiče někteří lidé berou jako samozřejmost. Je důležité se o ně postarat a tím pádem jim vrátit tu jejich péči. Jenže je opravdu potřeba rodičům něco “vracet”? Jejich rozhodnutí bylo pořídit si děti, takže čekat od nich péči je přinejmenším sobecké. A který názor je ten správný? Jak se zachovat, když jste před tuto volbu postaveni?
Paní Daniela (45) hodně dbá o rodinu a rodinné vazby. Vede své děti k tomu, že si lidé mají pomáhat, že se s babičkami a dědečky tráví čas. Jejich rodinné oslavy jsou plné lidí, smíchu. Setkávají se pravidelně, posilují vazby, a tím pádem jsou tady pro sebe, když je to potřeba. Nyní však sama Daniela neví, jak se popasovat se současnou situací. Stará se o svou nemocnou maminku, ale cítí, že síly jí už ubývají. A neví, co dál. Jak to řešit?
Jsem jediná dcera a starám se o svou nemocnou mámu. Miluju ji, ale mám pocit, že ztrácím sama sebe. Máma je stará a nemocná. Potřebuje pomoc téměř se vším – s hygienou, vařením, úklidem i s lékaři. A protože nemám sourozence, zůstalo to celé na mně. K tomu mám vlastní rodinu, dvě děti, manžela a práci na plný úvazek. Každý den balancuji mezi několika rolemi a mám pocit, že nikdy nedělám nic dost dobře. Když večer padnu do postele, bývá sotva deset hodin, ale já jsem úplně vyřízená. Místo aby se mi ulevilo, budím se s pocitem, že začíná další maraton, který musím přežít. Dovolená? Nepředstavitelné.
Kdo by se postaral o mámu? Sotva si dokážu zařídit volný víkend. Všechno se točí kolem jejího zdravotního stavu a já už si ani nepamatuju, kdy jsem dělala něco jen pro sebe. Přátelé mě zvou na kávu, ale já odmítám. Ne proto, že bych nechtěla, ale prostě nemám kdy. Manžel se snaží pomáhat, ale sám pracuje a stará se o děti. Občas mám pocit, že nás mámina nemoc od sebe vzdaluje. Jako by náš život stál a točil se jen kolem péče.
Vím, že máma za nic nemůže. Ona si nemoc nevybrala a nechci, aby se cítila jako přítěž. Jenže já už jedu na doraz. Někdy mám pocit, že jestli nezpomalím, zhroutím se. Jenže když si představím, že bych péči přenechala někomu jinému, hned mě přepadnou výčitky. Jsem přece její dcera, tak kdo jiný by se měl starat? Nedávno jsem se přistihla, jak závidím kamarádkám, které jedou na dovolenou, chodí cvičit nebo si užívají večery s rodinou. Já už ani nevím, jaké to je žít normálně.
V poslední době přemýšlím, že vyhledám pomoc. Třeba domácí péči nebo pečovatelskou službu. Vím, že bych se neměla cítit provinile, když požádám o podporu, ale uvnitř mě hlodá, že bych mámu „odložila“. Přitom rozum mi říká, že když nebudu fungovat já, nezvládne to nakonec nikdo. Potřebuju najít rovnováhu mezi tím, být dobrou dcerou, manželkou a mámou. Zatím se mi to nedaří. Vím ale jedno, musím to řešit, dokud je čas. Protože moje síly nejsou nevyčerpatelné.
Ačkoli se myšlenka péče o děti a stárnoucí rodiče zároveň může zdát nereálná, více než polovina lidí, nejen v USA, ve věku 40 let jsou pečovatelé tzv. sendvičové generace. Výzvu péče o stárnoucí rodiče je velmi často nutné přijmout, ale může to být, a často také je, velmi časově náročné a stresující a ovlivňuje to zdraví osoby věnující se péči o druhé. Ať tak či onak, sledování někoho, kdo se stará o rodiče a děti zároveň, vás může vést k otázce, jak je nejlépe podpořit. Protože nás to čeká asi všechny. Rodinní pečovatelé zažívají mnoho bezesných nocí a tento nedostatek spánku může vést k fyzickému vyčerpání, které může negativně ovlivnit mysl a rozhodování.
Vaše máma není ještě tak špatná, stále si můžete věci plánovat, ale jsou chvíle, kdy je potřeba s maminkou strávit i neplánovaný čas. Protože péče o druhé může zabrat spoustu času, jsou momenty na společenské setkání mimo povinnosti vzácné. Volby, včetně finančních, kterým jsme čelili a čelíme, nás v podstatě nutí volit mezi budoucností naší matky a našich dětí, nebo naší vlastní. Právě naplánované událostí mohou být často zrušeny, proto by vám jistě pomohlo, kdyby přátelé a rodina byli více flexibilní. Nicméně pozvánky na společenské akce budou přicházet i nadále. Protože péče o druhé může zabrat veškerý čas, je čas na společenský život mimo povinnosti velmi cenný, jak jsem už řekla. Najít si čas na to být se svou rodinou, s manželem, dětmi nebo sestrami, je největší výzvou. Mít kolem sebe silný podpůrný tým je zásadní, ať už vám pomáhá fyzicky, psychicky nebo emocionálně.
Jak má paní Daniela dál postupovat? Dobře ví, že musí něco dělat. Tohle tempo se nedá dlouhodobě zvládat a je nutné začít jednat a rozdělit si povinnosti.
health.com, příběh poslala paní Daniela Z.
