“Moji rodiče si myslí, že já jsem ta dcera, která se má starat, není to fér,” je naštvaná Alice. Vždycky byla v porovnání se vzornou sestrou rebelka

Paní Alice (42 let) má problém s rodiči. Nikdy si příliš nerozuměli, paní Alice je tak trochu rebelka, měla ráda večírky, párty a kostýmy. Možná i díky tomu, že chodila na různé večírky, se nyní v dospělosti živí eventy a zařizuje nejrůznější akce. Pracuje jako event manažerka. Má vlastní firmu a dva zaměstnance. Daří se jí, ale její rodiče v ní pořád vidí jen tu, která chodí na večírky a prakticky nic nedělá. I proto jí dali najevo, že jakmile budou potřebovat pomoc, bude to ona, kdo se bude starat.

Bohémská rebelka

Tak mi říkala babička i máma. Pěkně opovržlivě, aby bylo jasné, že to není nic moc pozitivního. Ano, ráda jsem se bavila a chodila na večírky. Poznávala jsem, co lidé mají rádi, co se jim líbí a jak se chtějí bavit. Dneska díky tomu pořádám velké plesy, akce, kde firmy představují své novinky, večírky pro horních deset tisíc a další nejrůznější zábavné eventy. A svou práci miluji od první chvíle. Mám firmu, vydělám si královské peníze, cestuju, miluju svůj život. Můj partner je studiový muzikant, žijeme si fakt hezky. Jenže tohle rodiče nevidí. Mají pocit, že jsme oba nezodpovědní. Protože moje sestra je jiná. Pracuje jako vedoucí ve firmě, chodí do práce ráno a odchází večer. Její manžel je manažer, jsou ukázkovým párem, alespoň podle rodičů. 

Budeš se o nás starat

V jedné diskuzi, která se stočila směrem ke zdraví rodičů, jsem si vyslechla věc, která mě šokovala. Máma jen tak zmínila, že kdyby se jim něco stalo a potřebovali by péči, budu to já, kdo se bude starat. Stejně pořád jen večírkuju, nemám pořádnou práci jako moje jedinečná sestra. Aspoň budu užitečná. Po těch slovech jsem už nepromluvila. Chápu, že máma má raději sestru než mě, já k rodičům taky zrovna dvakrát netíhnu a chodím tam jen tehdy, když musím, ale aby mi máma takhle organizovala život? Nechci se o ně starat. Má mou báječnou sestru, ta je skvělá, vše zvládne, určitě se taky postará o rodiče. Já mám firmu a nebudu ji prodávat jen proto, abych se starala o rodiče. A v případě mámy diktátorky vím, že by to bylo peklo na zemi. Jak jí to říct?

Vyjádření psychologa Pavla Pařízka

V případě Alice se setkáváme s dlouhodobým rodinným konfliktem založeným na rozdílných životních hodnotách a způsobu života, který vyústil v nerovné rozdělení rolí mezi sourozenci. Základním problémem zde tak není ani tak otázka budoucí péče o rodiče, jako spíše hluboce zakořeněné vzorce chování, kde jedna dcera je považována za "správnou" a druhá za "problematickou", bez ohledu na jejich skutečné životní úspěchy a schopnosti. Rodiče často nevědomky vytvářejí mezi sourozenci rivalitu a nespravedlivě rozdělují role podle svých představ, nikoliv podle reálných možností a schopností svých dětí. Dospělý člověk má právo říci "ne" a není povinen přijmout roli, kterou mu rodiče předurčili.

Pro Alici je nyní nutné, aby vůči mámě stanovila jasné hranice. Například: "Mami, vážím si tebe i táty, ale musím být upřímná. Mám svůj život, firmu a závazky, které nemohu a nechci opustit. Bylo by fér, abychom o této možnosti péče o vás mluvili všichni společně a našli řešení, které bude vyhovovat nám všem." Tohle ale bohužel řeší pouze jeden symptom hlubšího problému v rodině. Ideální by bylo vyhledat rodinnou terapii, která by mohla pomoci překonat dlouholeté předsudky a nastavit zdravější vzorce komunikace. Alice by také neměla podléhat pocitům viny - úspěšný život vedený podle jejích představ není něco, za co by se měla omlouvat nebo co by měla obětovat kvůli nesplněným očekáváním rodičů.

Co má paní Alice v této situaci dělat? Promluvit si s rodiči a jasně jim nastavit hranice, co se budoucí péče týče? Jak byste situaci řešili vy? Přečtěte si také příběh paní Vandy, která zjistila, že její máma spí s jejím bývalým partnerem.

Kdo je Pavel Pařízek

Psycholog, psychoterapeut a zakladatel portálu Terapie.cz, který zkracuje lidem cestu ke správnému psychoterapeutovi. Se svými klienty nejčastěji řeší problémy v rodině nebo vztazích, úzkosti, deprese či pocity vyhoření. Soustředí se i na existenciální problémy bezvýchodnosti a nesmyslnosti nebo překonávání obtížných životních situací.