Morfium jako úleva i past: droga, která provázela císaře, války i diktátory. Mnohé ženy jím zaplňovaly prázdný život

Od císařů přes lékaře až po diktátory. Morfium se vždycky objevilo tam, kde realita bolela víc, než bylo únosné. A že těch bolestí bylo v historii dost.

Od opia k morfiu: Když lidstvo objevilo úlevu

Už ve starověku lidé věděli, že šťáva z máku umí zázraky. Opium užíval i Marcus Aurelius, aby se mu lépe spalo a svět byl aspoň na chvíli tišší. Po staletí šlo hlavně o lék. Sice silný, ale stále ještě zahalený aurou přírodní medicíny, ne hříchu. Zlom přišel na začátku 19. Století. Tehdy německý lékárník Friedrich Sertürner dokázal z opia izolovat jeho nejsilnější účinnou látku. Pojmenoval ji morfium podle boha snů Morfea. To se zpětně ukázalo jako až nepříjemně trefné. Sen se totiž velmi rychle měnil v noční můru.

Zázračný lék lékařů a začátek závislosti

Morfium se nejprve užívalo ústy, později injekčně. Lékaři byli nadšení. Konečně měli prostředek, který zabíral okamžitě. Bolest zmizela, pacient se uklidnil, někdy byl dokonce šťastný. Diagnóza se dala odložit na později, morfium řešilo všechno hned. Jenže právě injekční podávání otevřelo dveře masové závislosti. Věřilo se, že je méně návykové než jiné formy opia. Omyl. Tělo si zvyklo rychle a mozek ještě rychleji. Morfium se začalo označovat za „lék líných doktorů“. Ale už bylo pozdě. Svět si na rychlou úlevu zvykl.

Ženy, nuda a stříkačky jako šperk

Na konci 19. století tvořily ženy většinu morfinistů. Především ty z vyšších vrstev. Měly přístup k lékařům, peníze i dostatek času přemýšlet o tom, jak prázdný jejich život vlastně je. Morfium jim nabízelo útěk. Elegantní, diskrétní a společensky přijatelný. Injekční stříkačky nebyly tabu. Naopak. Nosily se v ozdobných pouzdrech, vystavovaly se na toaletních stolcích. Morfium nebylo vnímáno jako slabost, ale jako znak kultivovanosti. Alkohol byl pro masy, morfium pro elitu.

Sigmund Freud: Mezi vědou a iluzí kontroly

I moderní psychologie má s drogami svůj stín. Sigmund Freud je známý hlavně svým experimentováním s kokainem, ale pohyboval se v době, kdy byly silné látky běžnou součástí medicíny. Víra, že lidská mysl i tělo se dají „vyladit“ chemií, byla silná. Freud nebyl morfinista v klasickém slova smyslu, ale jeho éra ukazuje, jak snadno se intelektuální elity nechaly opít představou, že mají drogy pod kontrolou. Neměly. Stejně jako jejich pacienti.

Morfium ve válce: Nutnost, která ničí

První světová válka udělala z morfia nepostradatelný nástroj. Pro zraněné vojáky to byl často jediný způsob, jak přežít bolest amputací a těžkých zranění. Nikdo tehdy neřešil závislost. Šlo o přežití, ne o dlouhodobé následky. Po válce se ale Evropa zaplnila veterány, kteří už bez morfia fungovat nedokázali. Z léku se stal problém, o kterém se mluvilo šeptem. Hrdinové se nehodili do obrazu závislých.

Nacisté a drogy: Říše na injekcích

Třetí říše měla k drogám překvapivě blízko. Morfium bylo běžnou součástí vojenské medicíny a silné stimulanty i analgetika se rozdávaly ve velkém. U samotného Adolf Hitler hrály drogy významnou roli. Jeho osobní lékař mu podával koktejly látek včetně opioidů. Mýtus o železné vůli a čistotě se rozpadá při pohledu do lékařských záznamů. I totalitní režim stál na chemické berličce. Bolest se tlumila, realita ohýbala, následky ignorovaly.

Morfium dnes: Lék, se kterým se zachází opatrně

Dnes je morfium stále nenahraditelné v léčbě silné bolesti, hlavně u onkologických pacientů. Rozdíl je v tom, že už víme, s čím máme tu čest. Zázračný lék to není. Jen silný nástroj, který vyžaduje respekt. Historie morfia je lekcí o lidské touze uniknout nepohodlí. Ať už šlo o znuděné aristokratky, zraněné vojáky nebo diktátory. Bolest se dá umlčet. Otázka je, jakou cenu jsme ochotni zaplatit za ticho.

Drogy se nevyhýbaly ani osobnostem první republiky. Zjistěte, kdo měl často tzv. bílo pod nosem.