Foto: Wikimedia Commons / Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 / Public domain
Kdyby se Hildegarda z Bingenu narodila dnes, nejspíš by měla vlastní podcast, knihu na žebříčku bestsellerů, akademický titul a ještě by jí chodily pozvánky rozhovory. Ve 12. století to měla složitější. Byla žena. Mniška. A navíc říkala věci, které se neříkaly. Přesto, nebo právě proto, se stala jednou z nejpozoruhodnějších osobností evropských dějin.
Hildegarda nebyla rebelkou pro efekt ani svatou z porcelánu. Byla praktická, zvídavá a místy až nepohodlně upřímná. Zajímalo ji, jak funguje svět, lidské tělo i mocenské struktury kolem ní. A když něco nehrálo, pojmenovala to bez obalu. V době, kdy se od žen čekalo mlčení a pokora, ona psala papežům, radila císařům a kladla otázky, které byly až nebezpečně moderní. Právě tahle kombinace víry, rozumu a odvahy z ní dělá postavu, která nepůsobí zaprášeně ani po devíti stech letech.
Dítě, které vidělo víc než ostatní
Hildegarda přišla na svět roku 1098. Nejspíš v Porýní, jako desáté dítě šlechtické rodiny. Už to samo o sobě tehdy znamenalo jediné: půjde do kláštera. Rodiče ji Bohu zaslíbili ještě dřív, než se narodila. A malá Hildegarda jim to nijak neusnadnila. Od raného dětství mluvila o zvláštních světlech, obrazech a hlasech, které ostatní neviděli ani neslyšeli. Zatímco dnes bychom mluvili o vizích, intuici nebo změněných stavech vědomí, tehdy šlo o potenciálně nebezpečné území. Stačilo málo a z „vyvolené“ mohla být kacířka. Ve svých osmi letech proto skončila v benediktinském klášteře v Disibodenbergu. Tam se jí ujala Jutta ze Sponheimu. Žena, která pochopila, že Hildegarda není problém, ale dar.
Klášter jako laboratoř myšlení
Život za klášterními zdmi neznamenal ticho a nudu. Právě naopak. Hildegarda se učila číst, psát, studovala latinu, přírodu, lidské tělo i léčivé účinky rostlin. Klášter byl tehdy místem vzdělanosti a benediktini brali péči o nemocné velmi vážně. Hildegarda nasávala všechno. A přidávala k tomu vlastní zkušenost, pozorování a… ano, i své vize. Ve 38 letech se stala abatyší. A krátce poté přišel zlomový moment: vize, která jí přikázala psát. Ne zbožné poznámky do šuplíku, ale knihy. Hildegarda váhala, bála se, pochybovala. Nakonec ale poslechla. Vzniklo dílo Scivias, soubor vizí, úvah o světě, Bohu, člověku i kosmu. Text, který zaujal i papeže.
Žena, která se nebála mluvit nahlas
Schválení shora Hildegardě otevřelo dveře. A ona jimi prošla razantně. Založila vlastní klášter na Rupertsbergu u Bingenu, později i druhý v Eibingenu. Vyjednávala o pozemcích, financích, vedla komunitu žen a ukázala, že duchovní autorita nemusí být tichá ani poslušná. Začala cestovat a veřejně kázat. To bylo pro ženy prakticky nemyslitelné. Kritizovala císaře, papeže i církevní elity. Ne kvůli provokaci, ale proto, že viděla rozpor mezi vírou a praxí. Vadila jí korupce, přepych duchovních, mocenské hry. Tvrdila, že církev potřebuje reformu. A světe div se? Nikdo ji neumlčel.
Léčitelka, která předběhla lékaře
Vedle teologie se Hildegarda intenzivně věnovala medicíně. Popsala stovky rostlin, minerálů i živočichů a jejich účinky na lidské zdraví. Nemoc pro ni nebyla jen „porucha stroje“, ale signál, že něco v životě člověka nefunguje. Špatná strava, málo spánku, stres, nerovnováha mezi tělem a duší. Zní to povědomě, že? Zdůrazňovala individualitu pacienta, prevenci, umírněnost a rovnováhu. Doporučovala půsty, pohyb, klid i práci s psychikou. A ano, otevřeně psala i o sexualitě. Jako první v dějinách popsala ženský orgasmus a zdůraznila, že ženské tělo není pasivní nástroj, ale aktivní, tvořivá síla. Ve středověku. Bez omluvy.
Hudba, jazyk a myšlenky, které nezestárly
Hildegarda skládala hudbu. Duchovní, odvážnou, psanou pro ženské hlasy. Vytvořila také vlastní jazyk, lingua ignota, protože latina jí nestačila. Psala básně, dopisy mocným i obyčejným lidem, radila, utěšovala, napomínala. Zemřela roku 1179 ve věku, kterého se tehdy dožívali jen výjimeční. Oficiální svatořečení přišlo až o osm století později, v roce 2012. Ale Hildegarda na potvrzení shora nikdy nečekala. Byla ženou, která myslela svobodně, mluvila jasně a nebála se jít proti proudu. A možná právě proto k nám mluví dodnes. S překvapivou svěžestí, ironií i odvahou.
Máte pro strach uděláno? Víte, kdo je Polednice nebo Hejkal? Otestujte své znalosti!
Galerie: Hildegarda z Bingenu: žena, která ve 12. století dokázala spojit víru, vědu, odvahu a svobodné myšlení způsobem, který nás inspiruje dodnes
Dostávala jsem dřevákem na zadek: Herečka Zuzana Zlatohlávková otevřeně nejen o svém divokém temperamentu a tenisové kariéře
Nejčtenější články
„Syn mi řekl, že se o nás ve stáří starat nebude, prý si máme všechno zařídit sami,“ svěřuje se Marta
„Táta odešel do důchodu a každý den nám stojí přede dveřmi. Bojím se mu říct, že už je toho na mě moc,“ svěřuje se Simona
„O tátu jste se nepostarali, ale mě soudíte? Vezměte si ho na měsíc domů,” píše dětem paní Mirka. Její manžel trpí demencí
Doporučujeme
Sebevražda, nebo rekord? Inženýr Kašpar utratil jmění za proutěné křeslo s motorem a šokoval národ
Pětkrát denně v jiném kostýmu: Göring miloval diamanty víc než armádu. Nakonec všechny přelstil kyanidovou kapslí
Vilém z Rožmberka: Pán českých hradů a nositel tajemství rodu svou mocí a strategickým myšlením proměnil tvář české šlechty
Diane von Fürstenberg: Žena, která zavinovacími šaty darovala světu svobodu
Malála Júsufzajová přežila útok Tálibánu, aby se stala nejmladší nositelkou Nobelovy ceny za mír v historii
Osudový únos z kláštera: Jak Jitka ze Schweinfurtu a Břetislav stvořili legendu o české lásce
Gertruda Babenberská: Mocná dědička držela klíč k rakouskému trůnu
Anna Jagellonská: Vdala se ve 12 letech a nevěděla za koho. Sňatek změnil budoucnost českého trůnu
Polyxena z Lobkovic spojovala rody i osudy jedním rozhodnutím. Její vliv sahal daleko za zdi paláců a hradů
