Porod dnes bereme jako událost plnou emocí, bolesti i radosti. Málokdo si ale uvědomuje, že ještě před necelými dvěma sty lety šlo o skutečnou ruskou ruletu. Ne kvůli komplikacím samotného porodu. Ale kvůli lékařům. Ano, těm, kteří měli zachraňovat.
Ignác Filip Semmelweis byl muž, který si dovolil říct nepohodlnou pravdu. Že smrt tisíců žen neleží v osudu, hvězdách ani „špatném vzduchu“. Ale na neumytých rukou doktorů. A medicínský svět mu to nikdy neodpustil.
Kluk z Budína, který měl být právník
Ignác Semmelweis se narodil roku 1818 v Budíně. Do bohaté rodiny obchodníka. Nic nenasvědčovalo tomu, že z něj vyroste muž, který obrátí medicínu naruby. Rodina očekávala solidní kariéru, ideálně bez konfliktů a bez mrtvých. Mladý Ignác nejprve zamířil na studium práv ve Vídni. Brzy ale zjistil, že ho paragrafy nudí. Medicína ho přitahovala víc. Byla konkrétní, lidská a plná otázek. V roce 1844 získal titul doktora a zamířil tam, kde se rozhodovalo o životě a smrti každý den: na porodnickou kliniku.
Porodnice, kde se umíralo víc než na bojišti
Vídeňská všeobecná nemocnice měla dvě porodnická oddělení. Na první pohled stejné. Stejné budovy, stejné postele, stejné ženy. Přesto mezi nimi zívala děsivá propast. Na jednom oddělení umíralo několikanásobně více rodiček než na druhém. Ženy to věděly. Prosily, plakaly, klečely na chodbách a modlily se, aby nemusely rodit „u doktorů“. Horečka omladnic byla rozsudkem smrti a nikdo netušil proč. Nikdo. Tedy kromě Semmelweise, který si začal všímat detailů, jež ostatní přehlíželi.
Semmelweis nefilozofoval. Počítal. Porovnával statistiky, sledoval rozdíly, škrtal nesmyslné teorie. Klima? Ne. Strava? Ne. Náboženství? Také ne. Jediný zásadní rozdíl byl personál: na „smrtícím“ oddělení pracovali lékaři a studenti, na druhém porodní asistentky. Zlom přišel v roce 1847. Semmelweisův kolega Jakob Kolletschka se při pitvě poranil skalpelem a krátce nato zemřel. Jeho příznaky byly totožné s těmi, na které umíraly rodičky. Najednou bylo jasno. Smrt přicházela z pitevny, přímo na rukou lékařů.
Revoluční nápad: umýt si ruce
Dnes banální věta. Tehdy kacířství. Semmelweis nařídil povinné mytí rukou v roztoku chlorového vápna. Ne proto, že by znal bakterie. Ale proto, že to smylo zápach smrti. A fungovalo to. Okamžitě. Úmrtnost spadla z desítek procent na jednotky. Epidemie skončila. Ženy přestaly umírat. V ideálním světě by následoval potlesk, uznání a profesorská kariéra. Místo toho přišlo ticho, posměch a odpor. Připustit, že lékaři zabíjeli pacientky? To bylo nepřijatelné.
Semmelweis narážel na zeď ega, arogance a strachu. Někteří kolegové jeho metodu přijali. A psychicky to neunesli. Jeden z nich, Gustav Michaelis, spáchal sebevraždu. Vědomí viny bylo silnější než vědecká pravda. Semmelweis navíc nebyl diplomat. Byl výbušný, sarkastický a své odpůrce nazýval tím, čím podle něj byli. Spoluvrahy. V roce 1849 mu ve Vídni neprodloužili smlouvu. Pravda sice zachraňovala životy, ale kariéru ničila spolehlivě.
Úspěch v Pešti, izolace v hlavě
Po návratu do Uher zopakoval totéž. Hygiena, mytí rukou, minimum úmrtí. Čísla mluvila jasně, kolegové mlčeli. Semmelweis psal knihy a otevřené dopisy, čím dál agresivnější, čím dál zoufalejší. Věděl, že má pravdu. A věděl, kolik žen zbytečně zemřelo. Jeho psychický stav se zhoršoval. Deprese, výbuchy hněvu, paranoie. V roce 1865 byl proti své vůli odvezen do psychiatrického ústavu. Po dvou týdnech byl mrtvý. Ironií osudu zemřel na infekci. Muž, který celý život bojoval proti nim.
Nákupní tipy
reklama
Uznání až po smrti. Jako obvykle.
Teprve když Pasteur a další dokázali existenci bakterií, došlo světu, že Semmelweis měl pravdu od začátku. Mytí rukou se stalo standardem. Miliony životů byly zachráněny. Bohužel už bez něj. Dnes nese jeho jméno univerzita, ulice i stanice metra. Hezké. Ale pozdě. Semmelweisův příběh není jen o medicíně. Je o tom, jak těžké je říct pravdu systému, který je postavený na neomylnosti. A jak draze se to někdy platí.
