44 Kč
Viktoriánská éra, pojmenovaná po královně Viktorii, která vládla Spojenému království od roku 1837 do roku 1901, byla obdobím obrovských společenských, technologických i kulturních změn. Přestože se často pojí s přísnou morálkou, důrazem na rodinu, náboženství a slušnost, britská šlechta této doby si pěstovala i mnohé mimořádně podivné a někdy až morbidní záliby.
Záliby viktoriánské šlechty v tématech smrti, pohřebních rituálů či starověkých civilizací byly do značné míry odrazem doby. V éře, kdy byla smrt všudypřítomná, ať už kvůli nemocem, válkám či vysoké dětské úmrtnosti, se lidé snažili vypořádat s její realitou po svém. Smrt nebyla tabu, ale spíše součástí každodennosti, a různorodé způsoby, jak se s ní vyrovnat, byly čato až bizarní, od večírků, během nichž se rozbalovaly staroegyptské mumie, až po fotografování se zesnulými členy rodiny.
Jednou z nejbizarnějších kratochvílí britské aristokracie během 19. století byly tzv. „rozbalovací večírky mumií“ (mummy unwrapping parties). Tyto večery, konané v honosných sídlech britské šlechty, měly překvapivě vysokou společenskou prestiž. Hostitelé, obvykle vášniví sběratelé egyptských artefaktů, si nechali z Egypta dovézt autentické mumie, často nelegálně či za velmi pochybných podmínek. Poté je před zraky fascinovaných hostů rozbalovali. Tato groteskní forma zábavy měla zároveň příchuť vědeckého bádání, neboť egyptologie tehdy zažívala boom.
Jedním z nejznámějších rozbalovačů byl Thomas Pettigrew, lékař a nadšenec do egyptologie, přezdívaný Mummy Pettigrew. Jeho veřejné i soukromé akce se těšily obrovské popularitě. Lidé si na ně chodili prohlédnout nejen tělo mrtvého Egypťana, ale i šperky, amulety a pohřební masky, jež se skrývaly pod obvazy. Přestože byly tyto večírky často prezentovány jako příležitost pro vědecký výzkum a vzdělání, v mnoha případech šlo jen o senzaci a touhu po exotickém zážitku. Z dnešního pohledu jde o naprosto neetické zacházení s ostatky, v 19. století však byla fascinace starým Egyptem, tzv. egyptomanie, natolik silná, že se často zcela přehlížela důstojnost mrtvých. Mumie byly považovány za cenné sběratelské kusy, obchodovalo se s nimi ve velkém, a šlechtici jimi rádi obohacovali své soukromé sbírky vedle soch, relikvií či vzácných knih.
Další zvláštní, až znepokojivou zálibou viktoriánské společnosti byla postmortální fotografie. S příchodem nových technologií, především daguerrotypie a později levnějších fotografických metod, se stal portrét dostupnější i mimo šlechtické kruhy. Fotografie se stala oblíbeným způsobem, jak zachytit podobu milované osoby, i v okamžiku její smrti. Rodiny si nechávaly zesnulé vyfotografovat často v přirozené póze, někdy dokonce sedící na židli, s otevřenýma očima, které byly uměle domalované na oční víčka, nebo podepřeni speciálními konstrukcemi. V jiných případech leželi mrtví v postelích, obklopeni květinami či rodinnými příslušníky, kteří s nimi pózovali. Výsledná fotografie pak sloužila jako památka, často jediný snímek, který rodina zesnulého měla.
Vzhledem k tehdejší vysoké dětské úmrtnosti byly častým objektem těchto snímků právě děti. I když nám dnes taková praxe může připadat děsivá, v době, kdy smrt byla běžnou součástí života, představovala způsob, jak si uctít památku blízkého člověka. Postmortální fotografie navíc nebyla vnímána jako morbidní, ale jako výraz lásky a zármutku.
K viktoriánské šlechtě neodmyslitelně patřil také zájem o okultismus, spiritismus a vše nadpřirozené. Rozmach vědy a techniky paradoxně šel ruku v ruce s rostoucí popularitou duchovních seancí, tabulek ouija a kontaktování mrtvých. Po smrti prince Alberta, milovaného manžela královny Viktorie, se sama královna začala intenzivně zajímat o spiritismus a pravidelně se účastnila seancí, při nichž doufala v kontakt s jeho duchem. Věštci, média a iluzionisté byli vítanými hosty na šlechtických večírcích, kde bavili hosty přivoláváním duchů, automatickým psaním či předpověďmi budoucnosti. Společnost toužila po odpovědích na hluboké otázky o smyslu života a smrti, které tehdejší věda ještě nedokázala zodpovědět a nadpřirozeno nabízelo útěchu i vzrušení.
Zajímavostí, která se vyskytovala především u vzdělanější vrstvy šlechty a vědeckých pracovníků, byla fascinace lidským tělem a anatomií. Anatomické kresby, modely i voskové figuríny mrtvých těl se staly součástí mnoha soukromých sbírek. Lidské ostatky byly předmětem nejen studia, ale někdy i estetického obdivu. Výstavy preparovaných těl, lebek či srdcí byly populární v londýnských salonech, ačkoliv veřejnost se k nim stavěla často rozporuplně. Zkrátka i aristokracie měla své výstřednosti.
www.stoplusjednicka.cz, www.ripleys.com, www.burialsandbeyond.com
