První republika byla obdobím elegance, optimismu a noblesy. Obdobím, kdy Praha voněla kávou, doutníky a francouzskými parfémy. Kdy ženy nosily krásné šaty a šperky, muži elegantní obleky s klobouky a společenské večírky trvaly dlouho do rána. A už tehdy na nich nechyběly drogy. Ty sice tehdy ještě nenesly stigma, jaké mají dnes, ale o to snadněji pronikaly do společnosti od kaváren až po filmové ateliéry na Barrandově.
Zatímco v Paříži se dekadence dávno stala symbolem uměleckého života, Praha ji začala dohánět. Večírky, jazz, cigaretový kouř, flirtování a trochu té moderní odvázanosti, to všechno k té době patřilo. A s tím i nový fenomén, který se šířil mezi bohémy a filmovými hvězdami: kokain. Dnes by se řeklo, že šlo o luxusní zboží. Tehdy se však na bílý prášek nahlíželo jinak, ne jako na drogu z ulice, ale jako na výsadu. Patřil k vyšším vrstvám stejně jako šampaňské nebo drahá auta. A protože kontrola státu byla minimální, nikdo vlastně nevěděl, jak rozšířený tento „koníček“ je.
Pražské kavárny a bary se tak stávaly centry společenského života i tajných obchodů. Zatímco jeden číšník nosil štrůdl a kávu, jiný uměl diskrétně zařídit „něco navíc“. Říkalo se, že když měl zákazník správné známosti, nemusel jít daleko, protože dávka kokainu se dala sehnat přímo u stolu v baru nebo restauraci.
Zlatý věk českého filmu přinesl první skutečné celebrity, herce a herečky, kteří byli miláčky národa. Lída Baarová, Adina Mandlová, Hugo Haas a další, jejichž jména znala celá republika. A právě kolem nich se začalo šuškat, že večírky na Barrandově bývaly mnohem divočejší, než by se slušelo na obdivované idoly veřejnosti. Kokain tehdy nebyl chápán jako zlo, ale spíš jako symbol bohémů. Pomáhal zapomenout na stres, přidával energii, dodával odvahu a hlavně byl módní. Hvězdy filmu i divadla si ho dopřávaly podobně, jako dnes někdo sahá po skleničce prosecca. Bylo to stylové, drahé a nebezpečně lákavé.
Hugo Haas, jeden z největších hereckých talentů té doby, byl proslulý tím, že žil naplno. Miloval rychlá auta, krásné ženy a rušný noční život. Říkalo se, že bez trochy bílého prášku si večírek ani neuměl představit a jeho nos byl neustále bílý stejně jako jeho ikonický bílý šál. Právě proto se mu ve filmových kruzích přezdívalo sněžný král. Přesto dokázal dál pracovat, režírovat a hrát. Až později, po boku své manželky, se rozhodl se světem kokainu definitivně rozloučit. Herečky Adina Mandlová, Ljuba Hermanová a Lída Baarová zase zosobňovaly krásu a přitažlivost své doby. Obě byly obdivované, ale i pod obrovským tlakem. Filmy, novináři, veřejnost, ti všichni od nich čekali dokonalost. A když se k tomu přidala náročná práce a divoký společenský život, nebylo divu, že se občas nechaly unést dobovým trendem, který sliboval energii a uvolnění.
Kokain se v meziválečné době stal fenoménem nejen mezi umělci, ale i mezi politiky, podnikateli a dalšími lidmi ze společenské smetánky. Nešlo však o masovou vlnu, ale spíš o klubovou záležitost pro vyvolené. Mít přístup k bílému prášku znamenalo patřit do společnosti, která si mohla dovolit všechno.
Dnes je až šokující, že se drogy daly koupit i v některých lékárnách, byť na recept. Dokonce i morfin nebo opium se používaly jako běžné léky proti bolesti a únavě. Teprve ke konci třicátých let se stát začal vážněji zabývat tím, že by bylo dobré takové látky kontrolovat. Až tehdy vznikla první policejní jednotka, která měla za úkol drogový trh hlídat. Ale i to bylo spíš symbolické gesto, protože drogy v té době nebyly považovány za velký problém. Společnost měla jiné starosti a na bílý prášek se dívala jako na módní rozmar několika výstředníků.
Samozřejmě, že ne každý, kdo si kokain dopřál, dopadl dobře. Už tehdy se objevovaly první tragické případy lidí, kteří se na droze stali závislými. A protože o rizicích nikdo moc nevěděl, býval pád o to tvrdší. První republika tak ukázala, že i období, které dnes vnímáme jako zlaté, mělo své temnější kouty. Kokain totiž nepovznášel vyvolené jen do sféry luxusu, ale byl také únikem z reality. Mnozí slavní si ho dopřávali ze stejného důvodu, proč to lidé dělají i dnes: aby na chvíli zapomněli, aby byli odvážnější, aby zvládli tlak, který na ně společnost kladla.
