Když vás dnes lékař pošle na „em-er-ko“, většinou už dopředu víte, co vás čeká. Obléknete si erárního andělíčka, odložíte veškeré šperky, dostanete do ruky záchranný balonek a na necelou hodinu se stanete nehybnou součástí hlučícího tunelu. Ještě na začátku léta roku 1977 ale lékaři o podobném vyšetření jenom snili. Dokázali sice prosvítit kosti a odhalit vnitřní krvácení, ale na měkké tkáně to nestačilo.
Všechno to začalo čistě teoreticky. Když v únoru 1882 Nikola Tesla poprvé popsal princip rotujícího magnetického pole, zabýval se elektřinou, a nepomýšlel na lidské zdraví. Dnes se právě v jednotkách nesoucích jeho jméno (Tesla) měří to nejdůležitější – síla magnetu uvnitř tunelu. Další skok přišel v roce 1938, kdy fyzik Isidor Rabi zjistil, že částice v magnetickém poli dokážou na určitých frekvencích samy vysílat rádiové vlny. O pár let později si za rozvinutí této teorie odnesli Felix Bloch a Edward Purcell Nobelovu cenu.
Ostatně objevů kolem lidského těla, včetně toho, jak s ním naložit po smrti, stále přibývá.
Pohled do nitra těla bez jediné kapky radiace
Už v šedesátých letech sice americký lékař Raymond Damadian upozorňoval na to, že rakovinová tkáň reaguje v magnetickém poli jinak než ta zdravá, nedokázal však vymyslet způsob, jak z těchto dat složit srozumitelný obrázek. S tím si uměl poradit až chemik Paul C. Lauterbur. Napadlo ho geniální řešení: zapojit do hry matematické algoritmy a vytvořit prostorovou mřížku.
Sám Lauterbur o svém nápadu s odstupem času s úsměvem říkal, že ty nejlepší myšlenky se zpětně vždycky zdají být úplně banální. Britský fyzik Peter Mansfield pak jeho metodu ještě zrychlil. V laboratoři se nejdřív úspěšně otestovaly obyčejné myši a 3. července 1977 si do tunelu lehl první živý člověk. Výsledný obrázek sice tehdy připomínal spíše rozmazanou mapu, ale zpráva pro svět byla jasná: ono to funguje.
Možnosti přístroje se od konce 70. let posunuly o světelné roky dál
Zatímco tehdy se zobrazovaly statické průřezy tělem, dnešní skenery umí zachytit orgány v přímém přenosu. Lékaři na monitoru vidí tlouci srdce v reálném čase, dokážou zmapovat, která centra v mozku se rozsvítí, když člověk promluví, nebo u dosud nenarozeného dítěte v děloze odhalit skrytou vývojovou vadu. Běžně se využívá i při sledování zánětlivých onemocnění střev, jako je Crohnova choroba.
Obrovský posun nastal v psychiatrii a neurologii při studiu lidské paměti; lékaři tedy už nemusí čekat na to, až pacientovi začne selhávat mozek, ale dokážou detekovat mikroskopické změny v tkáni roky předtím, než nemoc vůbec propukne.
Zatímco na Západě byla metoda v osmdesátých letech značně využívána, za železnou oponu do tehdejšího Československa dorazil první přístroj až v roce 1988. Dnes už ho najdete ve většině velkých tuzemských nemocnic, i když pořídit a provozovat takové zařízení stále představuje pro zdravotnické rozpočty astronomickou zátěž.
Na nejvyšší vědecké uznání si ale Paul Lauterbur a Peter Mansfield museli počkat neuvěřitelných šestadvacet let – Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu převzali až v roce 2003. Proč tak dlouho? Ceny se totiž udělují až ve chvíli, kdy vynález prokazatelně zachrání miliony životů.
